Pětka

www.ipetka.cz 

Dušan Krásný (vpravo) se stal i basketbalovým mistrem republiky

hrajete dodnes. A to i veřejně. Kde

vás lidé mohou slyšet?

Vášní čestného

občana Prahy 5

je hra na klavír

Už za studií jsem tíhl k rekonstrukci památek, po škole a vojně

jsem se stal pracovníkem Státního

ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Dělali jsme zajímavé věci. Třeba v Chebu Špalíček

na náměstí, rekonstrukci bytů ve

starých domech, které byly ve strašném stavu. Zámky Kačerov nebo

Kladruby u Stříbra, něco na Anežce

tady v Praze. Podílel jsem se na

rekonstrukci vyhořelého Veletržního

paláce, zabýval se otázkami ploch

pro rekreaci a tělovýchovu. Jsem

spoluautorem Generelu tělovýchovných zařízení v Praze.

n Malování, jemuž jste se věnoval

kdysi, jste už opustil, ale na klavír

Závidím těm klukům, kteří se upíchnou

někde v zahraničních manšaftech

a vyniknou. My jsme neměli příležitost.

Nezávidím jim ten profesionalismus.

A to hraju. Ale ne pravidelně. Občas

ve vinárně U Lachtana, která je

nedaleko mého bydliště. Sem tam

chodím do nové Andělské cukrárny

na Andělu, zrovna včera jsem tam byl,

kde mají klávesy. Zajdu tam většinou

po sauně, dám si větrník a zahraju na

piano.

Jsem takový od mládí. Jakmile

vidím někde piano, musím si na něj

zahrát. Před pár lety, když kavárník Kobza postavil pianina po celé

Praze, jsem si udělal Tour de pianino.

Všechna jsem je obešel, a na každém

si zahrál. Že jich bylo.

n Jaký máte repertoár?

Prosím vás, to se nedá brát vážně.

Hraju pop-music, filmovou hudbu

z 30. let. Učil jsem se u profesora, jak

on se jmenoval, už ani nevím, byl dost

slavný.

n Nudu snad ani neznáte...

Za chvilku půjdu na nákup. To

musím. Mám napsané na seznamu,

co všechno mám koupit. Nejdůležitější jsou ta piva, že jo. Ta musejí

být. Na Plzeňské a ve Vrchlického

u Vietnamců je všechno k dostání.

Štěstí za vietnamské večerky. Ty nás

znovu začaly učit, jak se to má dělat.

Stále otevřeno, celkem úsměv, ochota.

Tak to bývalo za první republiky,

kolo­niály na každém rohu. Sice se

všechno sypalo do papírových pytlíků, ale něco na tom bylo a teď na to

zase přicházíme.

n Devět křížků by vám hádal málokdo...

To vzpírání už mi nejde tak jako dřív.

A čtyři patra bez výtahu už jsou skoro

moc. Budu muset ta piva ubrat. Přestože jsem neměl žádný vážnější sportovní

úraz, sotva chodím. Naštěstí mám

spolubydlící, která, když něco neslyším,

mi vše vysvětlí nebo vyřídí za mě.

n Je něco, co vás dokáže rozladit?

Akorát jedna věc mi zhorší náladu.

Jsem zvyklý každý den si přečíst noviny a to mě láme.

n Máte nějaký recept na dlouhověkost?

Ten by chtěla spousta lidí. Musíte začít

brát stáří jako nemoc… To je takový

humor a humor sám ze sebe si člověk

udělat musí.

n Páté části jste věrný přes šest

desítek let…

Nezůstal jsem věrný Praze 5, ale

manželce. Zůstali jsme spolu šedesát

let. Do tohoto bytu jsem se přiženil

z Vyšehradu ke tchánovi a tchyni.

Řekněme si upřímně, tenkrát nebyla

šance se přestěhovat jinam. Když se

narodil syn, bydlelo nás ve třípokojovém bytě pět. I když chvilkami

jsem cítil, že je to dost na překážku,

nakonec jsme to zvládli.

n Je něco, co vám v Praze 5 vadí?

Řekněme si rovnou, že rušná Plzeňská. Zažil jsem asi tři rekonstrukce

kolejového tělesa, stavbu pošty. n

Lucie Černá

17