Pětka
www.ipetka.cz
Dušan Krásný (vpravo) se stal i basketbalovým mistrem republiky
hrajete dodnes. A to i veřejně. Kde
vás lidé mohou slyšet?
Vášní čestného
občana Prahy 5
je hra na klavír
Už za studií jsem tíhl k rekonstrukci památek, po škole a vojně
jsem se stal pracovníkem Státního
ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Dělali jsme zajímavé věci. Třeba v Chebu Špalíček
na náměstí, rekonstrukci bytů ve
starých domech, které byly ve strašném stavu. Zámky Kačerov nebo
Kladruby u Stříbra, něco na Anežce
tady v Praze. Podílel jsem se na
rekonstrukci vyhořelého Veletržního
paláce, zabýval se otázkami ploch
pro rekreaci a tělovýchovu. Jsem
spoluautorem Generelu tělovýchovných zařízení v Praze.
n Malování, jemuž jste se věnoval
kdysi, jste už opustil, ale na klavír
Závidím těm klukům, kteří se upíchnou
někde v zahraničních manšaftech
a vyniknou. My jsme neměli příležitost.
Nezávidím jim ten profesionalismus.
A to hraju. Ale ne pravidelně. Občas
ve vinárně U Lachtana, která je
nedaleko mého bydliště. Sem tam
chodím do nové Andělské cukrárny
na Andělu, zrovna včera jsem tam byl,
kde mají klávesy. Zajdu tam většinou
po sauně, dám si větrník a zahraju na
piano.
Jsem takový od mládí. Jakmile
vidím někde piano, musím si na něj
zahrát. Před pár lety, když kavárník Kobza postavil pianina po celé
Praze, jsem si udělal Tour de pianino.
Všechna jsem je obešel, a na každém
si zahrál. Že jich bylo.
n Jaký máte repertoár?
Prosím vás, to se nedá brát vážně.
Hraju pop-music, filmovou hudbu
z 30. let. Učil jsem se u profesora, jak
on se jmenoval, už ani nevím, byl dost
slavný.
n Nudu snad ani neznáte...
Za chvilku půjdu na nákup. To
musím. Mám napsané na seznamu,
co všechno mám koupit. Nejdůležitější jsou ta piva, že jo. Ta musejí
být. Na Plzeňské a ve Vrchlického
u Vietnamců je všechno k dostání.
Štěstí za vietnamské večerky. Ty nás
znovu začaly učit, jak se to má dělat.
Stále otevřeno, celkem úsměv, ochota.
Tak to bývalo za první republiky,
koloniály na každém rohu. Sice se
všechno sypalo do papírových pytlíků, ale něco na tom bylo a teď na to
zase přicházíme.
n Devět křížků by vám hádal málokdo...
To vzpírání už mi nejde tak jako dřív.
A čtyři patra bez výtahu už jsou skoro
moc. Budu muset ta piva ubrat. Přestože jsem neměl žádný vážnější sportovní
úraz, sotva chodím. Naštěstí mám
spolubydlící, která, když něco neslyším,
mi vše vysvětlí nebo vyřídí za mě.
n Je něco, co vás dokáže rozladit?
Akorát jedna věc mi zhorší náladu.
Jsem zvyklý každý den si přečíst noviny a to mě láme.
n Máte nějaký recept na dlouhověkost?
Ten by chtěla spousta lidí. Musíte začít
brát stáří jako nemoc… To je takový
humor a humor sám ze sebe si člověk
udělat musí.
n Páté části jste věrný přes šest
desítek let…
Nezůstal jsem věrný Praze 5, ale
manželce. Zůstali jsme spolu šedesát
let. Do tohoto bytu jsem se přiženil
z Vyšehradu ke tchánovi a tchyni.
Řekněme si upřímně, tenkrát nebyla
šance se přestěhovat jinam. Když se
narodil syn, bydlelo nás ve třípokojovém bytě pět. I když chvilkami
jsem cítil, že je to dost na překážku,
nakonec jsme to zvládli.
n Je něco, co vám v Praze 5 vadí?
Řekněme si rovnou, že rušná Plzeňská. Zažil jsem asi tři rekonstrukce
kolejového tělesa, stavbu pošty. n
Lucie Černá
17