Pětka
BŘEZEN /2020
ROZHOVOR
MAJITELÉ LAHŮDKÁŘSTVÍ DAVID A JAN SVÁČKOVI:
Nejsou lidi. Sehnat
dobrého prodavače
je nadlidský úkol
Dědeček měl na Letné hospodu, strýc, který ještě žije, je
mu přes devadesát, dělal v gastronomii. Tak odpovídá
na otázku, jestli se, co se profese týče, vydal ve šlépějích
svých předků, Jan Sváček, který má ve Štefánikově ulici
na Smíchově hned dvě vyhlášená lahůdkářství. Další
provozuje na Budějovické, prodejnu v Rytířské ulici musel
nedávno zrušit. „Nejsou lidi,“ krčí smutně rameny majitel
lahůdkářství, které ve své kategorii uspělo v soutěži
Podnikatel Prahy 5.
U
zenář absolvoval průmyslovku,
obor technologie masa. „Ta už
taky neexistuje,“ povzdechne si
nad osudem podle něj výborné školy.
„Jezdili jsme po masokombinátech,
rybárnách, drůbežárnách, bavilo mě to
maso,“ vzpomíná Sváček uprostřed svého obchodu plného nejrůznějších laskomin, nad nimiž se sbíhají sliny. Mezitím
se připojuje syn David, který se nezřídka
postaví za prodejní pult. „Vyprávím historii, tu si nemůžeš pamatovat,“ směje
se otec. „Tady máme zahraniční věci, je
to hodně o sýrařině. Vedle se snažíme
propagovat české věci, uzeniny, maso.
Budějárna je takový mišunk všeho,“
představuje provozovny.
n Přemýšlel jste, Davide, že budete
dělat něco jiného než tatínek?
JS: Neměl šanci, musel poslouchat.
Ale už neposlouchá. Teď už musím já.
DS: Je to rodinný podnik. Když to
člověk vidí, je v tom každý den, z ačne
ho to bavit. Proto jsem tady. Mám to
tady rád.
n Co další členové rodiny a obchod?
DS: Mám ještě sestru.
JS: Ta je ještě mladá, dáváme jí ještě
rok.
n Co byste na vašem podniku
vyzdvihl?
16
DS: Přístup k zákazníkovi. Zakládáme si na personálu, to je naše
hlavní devíza. A samozřejmě zboží.
Myslím si, že žádný obchod nejezdí
po farmách, na výstavy, do zahraničí,
nehledá výrobce, nedává tomu takový
důraz jako my. Jedeme na výstavu,
uděláme předvýběr třeba deseti
firem, pak za nimi vyrazíme. Když
se dohodneme, spolupracujeme,
už se tam nemusíme vydávat kvůli
každému závozu. Sami nás informují o novinkách, jsou to kamarádi.
Samozřejmě to všechno by nemohlo
fungovat bez tohoto místa, o kterém si myslíme, že je super. I když
je pravda, že všechny změny, které
se v lokalitě objevily, byly k horšímu. Různé zóny, parkování, posun
tramvajové zastávky o 50 metrů, je
to hrozně znát. Dřív přijela tramvaj,
lidi šli rovnou do krámu, najednou
je o kus dál a už je to rozdíl. Máme
strach, co ještě přijde.
JS: Se zahraničními dodavateli máme
úžasné vztahy. Všechno to tam funguje na podání ruky.
n Kam obvykle vyrážíte?
JS: Itálie, Španělsko, Holandsko,
Francie, Maďarsko. Nejlepší klobásy
v Evropě dělají Maďaři, nemůžu si
pomoct. Snažíme se hledat to nejlepší,
z každé země špičkovou firmu.
n Kde jste byli naposledy a co dobrého jste odtamtud dovezli?
DS: Na výstavě v Kolíně nad Rýnem. To je asi největší výstava přes
jídlo v Evropě. Našli jsme tam jednu
španělskou firmu, která dělá sušené
šunky a jejich tradiční salámy – choriza. Chystáme se na vinařskou výstavu
do Francie, kde je asi tisíc stánků,
všechno máte jako na dlani.
n Obměňujete sortiment?
Našemu
řezníkovi
dám
recepturu
z první
republiky
a on přesně
podle ní
vyrobí
skvělou
uzeninu.
DS: Obchody nejsou nafukovací.
Něco se samozřejmě někdy nepovede. Člověk si myslí, že to půjde, ale
zákazník nezareaguje, jak očekáváte.
Nabídku obměňujeme průběžně, ale
třeba na Vánoce se snažíme mít od
všech všechno. Existuje ale základ, bez
kterého to zkrátka nejde.
n A to je co?
DS: Vždycky musíte mít stejnou šunku. I sušenou. Horské sýry a goudu.
n Prodáváte i víno, tomu také
rozumíte?
JS: Začínali jsme s moldavskými
víny jako úplní amatéři, nevěděli
jsme o tom nic. Tenkrát nás oslovili
na výstavě, připadali nám nejakčnější. Je to ale jen doplňkový prodej.
Vinoték je strašně moc, je těžké jim
konkurovat.