Pětka

BŘEZEN /2020

ROZHOVOR

MAJITELÉ LAHŮDKÁŘSTVÍ DAVID A JAN SVÁČKOVI:

Nejsou lidi. Sehnat

dobrého prodavače

je nadlidský úkol

Dědeček měl na Letné hospodu, strýc, který ještě žije, je

mu přes devadesát, dělal v gastronomii. Tak odpovídá

na otázku, jestli se, co se profese týče, vydal ve šlépějích

svých předků, Jan Sváček, který má ve Štefánikově ulici

na Smíchově hned dvě vyhlášená lahůdkářství. Další

provozuje na Budějovické, prodejnu v Rytířské ulici musel

nedávno zrušit. „Nejsou lidi,“ krčí smutně rameny majitel

lahůdkářství, které ve své kategorii uspělo v soutěži

Podnikatel Prahy 5.

U

zenář absolvoval průmyslovku,

obor technologie masa. „Ta už

taky neexistuje,“ povzdechne si

nad osudem podle něj výborné školy.

„Jezdili jsme po masokombinátech,

rybárnách, drůbežárnách, bavilo mě to

maso,“ vzpomíná Sváček uprostřed svého obchodu plného nejrůznějších laskomin, nad nimiž se sbíhají sliny. Mezitím

se připojuje syn David, který se nezřídka

postaví za prodejní pult. „Vyprávím historii, tu si nemůžeš pamatovat,“ směje

se otec. „Tady máme zahraniční věci, je

to hodně o sýrařině. Vedle se snažíme

propagovat české věci, uzeniny, maso.

Budějárna je takový mišunk všeho,“

představuje provozovny.

n Přemýšlel jste, Davide, že budete

dělat něco jiného než tatínek?

JS: Neměl šanci, musel poslouchat.

Ale už neposlouchá. Teď už musím já.

DS: Je to rodinný podnik. Když to

člověk vidí, je v tom každý den, z ačne

ho to bavit. Proto jsem tady. Mám to

tady rád.

n Co další členové rodiny a obchod?

DS: Mám ještě sestru.

JS: Ta je ještě mladá, dáváme jí ještě

rok.

n Co byste na vašem podniku

vyzdvihl?

16

DS: Přístup k zákazníkovi. Zakládáme si na personálu, to je naše

hlavní devíza. A samozřejmě zboží.

Myslím si, že žádný obchod nejezdí

po farmách, na výstavy, do zahraničí,

nehledá výrobce, nedává tomu takový

důraz jako my. Jedeme na výstavu,

uděláme předvýběr třeba deseti

firem, pak za nimi vyrazíme. Když

se dohodneme, spolupracujeme,

už se tam nemusíme vydávat kvůli

každému závozu. Sami nás informují o novinkách, jsou to kamarádi.

Samozřejmě to všechno by nemohlo

fungovat bez tohoto místa, o kterém si myslíme, že je super. I když

je pravda, že všechny změny, které

se v lokalitě objevily, byly k horšímu. Různé zóny, parkování, posun

tramvajové zastávky o 50 metrů, je

to hrozně znát. Dřív přijela tramvaj,

lidi šli rovnou do krámu, najednou

je o kus dál a už je to rozdíl. Máme

strach, co ještě přijde.

JS: Se zahraničními dodavateli máme

úžasné vztahy. Všechno to tam funguje na podání ruky.

n Kam obvykle vyrážíte?

JS: Itálie, Španělsko, Holandsko,

Francie, Maďarsko. Nejlepší klobásy

v Evropě dělají Maďaři, nemůžu si

pomoct. Snažíme se hledat to nejlepší,

z každé země špičkovou firmu.

n Kde jste byli naposledy a co dobrého jste odtamtud dovezli?

DS: Na výstavě v Kolíně nad Rýnem. To je asi největší výstava přes

jídlo v Evropě. Našli jsme tam jednu

španělskou firmu, která dělá sušené

šunky a jejich tradiční salámy – choriza. Chystáme se na vinařskou výstavu

do Francie, kde je asi tisíc stánků,

všechno máte jako na dlani.

n Obměňujete sortiment?

Našemu

řezníkovi

dám

recepturu

z první

republiky

a on přesně

podle ní

vyrobí

skvělou

uzeninu.

DS: Obchody nejsou nafukovací.

Něco se samozřejmě někdy nepovede. Člověk si myslí, že to půjde, ale

zákazník nezareaguje, jak očekáváte.

Nabídku obměňujeme průběžně, ale

třeba na Vánoce se snažíme mít od

všech všechno. Existuje ale základ, bez

kterého to zkrátka nejde.

n A to je co?

DS: Vždycky musíte mít stejnou šunku. I sušenou. Horské sýry a goudu.

n Prodáváte i víno, tomu také

rozumíte?

JS: Začínali jsme s moldavskými

víny jako úplní amatéři, nevěděli

jsme o tom nic. Tenkrát nás oslovili

na výstavě, připadali nám nejakčnější. Je to ale jen doplňkový prodej.

Vinoték je strašně moc, je těžké jim

konkurovat.