Pětka

BŘEZEN /2020

ROZHOVOR MAJITELÉ LAHŮDKÁŘSTVÍ DAVID A JAN SVÁČKOVI:

Nejsou lidi. Sehnat dobrého prodavače je nadlidský úkol Dědeček měl na Letné hospodu, strýc, který ještě žije, je mu přes devadesát, dělal v gastronomii. Tak odpovídá na otázku, jestli se, co se profese týče, vydal ve šlépějích svých předků, Jan Sváček, který má ve Štefánikově ulici na Smíchově hned dvě vyhlášená lahůdkářství. Další provozuje na Budějovické, prodejnu v Rytířské ulici musel nedávno zrušit. „Nejsou lidi,“ krčí smutně rameny majitel lahůdkářství, které ve své kategorii uspělo v soutěži Podnikatel Prahy 5.

U

zenář absolvoval průmyslovku, obor technologie masa. „Ta už taky neexistuje,“ povzdechne si nad osudem podle něj výborné školy. „Jezdili jsme po masokombinátech, rybárnách, drůbežárnách, bavilo mě to maso,“ vzpomíná Sváček uprostřed svého obchodu plného nejrůznějších laskomin, nad nimiž se sbíhají sliny. Mezitím se připojuje syn David, který se nezřídka postaví za prodejní pult. „Vyprávím historii, tu si nemůžeš pamatovat,“ směje se otec. „Tady máme zahraniční věci, je to hodně o sýrařině. Vedle se snažíme propagovat české věci, uzeniny, maso. Budějárna je takový mišunk všeho,“ představuje provozovny.

n Přemýšlel jste, Davide, že budete dělat něco jiného než tatínek?

JS: Neměl šanci, musel poslouchat. Ale už neposlouchá. Teď už musím já. DS: Je to rodinný podnik. Když to člověk vidí, je v tom každý den, z ačne ho to bavit. Proto jsem tady. Mám to tady rád. n Co další členové rodiny a obchod?

DS: Mám ještě sestru. JS: Ta je ještě mladá, dáváme jí ještě rok. n Co byste na vašem podniku vyzdvihl?

16

DS: Přístup k zákazníkovi. Zakládáme si na personálu, to je naše hlavní devíza. A samozřejmě zboží. Myslím si, že žádný obchod nejezdí po farmách, na výstavy, do zahraničí, nehledá výrobce, nedává tomu takový důraz jako my. Jedeme na výstavu, uděláme předvýběr třeba deseti firem, pak za nimi vyrazíme. Když se dohodneme, spolupracujeme, už se tam nemusíme vydávat kvůli každému závozu. Sami nás informují o novinkách, jsou to kamarádi. Samozřejmě to všechno by nemohlo fungovat bez tohoto místa, o kterém si myslíme, že je super. I když je pravda, že všechny změny, které se v lokalitě objevily, byly k horšímu. Různé zóny, parkování, posun tramvajové zastávky o 50 metrů, je to hrozně znát. Dřív přijela tramvaj, lidi šli rovnou do krámu, najednou je o kus dál a už je to rozdíl. Máme strach, co ještě přijde. JS: Se zahraničními dodavateli máme úžasné vztahy. Všechno to tam funguje na podání ruky. n Kam obvykle vyrážíte?

JS: Itálie, Španělsko, Holandsko, Francie, Maďarsko. Nejlepší klobásy v Evropě dělají Maďaři, nemůžu si pomoct. Snažíme se hledat to nejlepší, z každé země špičkovou firmu.

n Kde jste byli naposledy a co dobrého jste odtamtud dovezli?

DS: Na výstavě v Kolíně nad Rýnem. To je asi největší výstava přes jídlo v Evropě. Našli jsme tam jednu španělskou firmu, která dělá sušené šunky a jejich tradiční salámy – choriza. Chystáme se na vinařskou výstavu do Francie, kde je asi tisíc stánků, všechno máte jako na dlani. n Obměňujete sortiment?

Našemu řezníkovi dám recepturu z první republiky a on přesně podle ní vyrobí skvělou uzeninu.

DS: Obchody nejsou nafukovací. Něco se samozřejmě někdy nepovede. Člověk si myslí, že to půjde, ale zákazník nezareaguje, jak očekáváte. Nabídku obměňujeme průběžně, ale třeba na Vánoce se snažíme mít od všech všechno. Existuje ale základ, bez kterého to zkrátka nejde. n A to je co?

DS: Vždycky musíte mít stejnou šunku. I sušenou. Horské sýry a goudu. n Prodáváte i víno, tomu také rozumíte?

JS: Začínali jsme s moldavskými víny jako úplní amatéři, nevěděli jsme o tom nic. Tenkrát nás oslovili na výstavě, připadali nám nejakčnější. Je to ale jen doplňkový prodej. Vinoték je strašně moc, je těžké jim konkurovat.