Pětka
Březen /2019
historie
Bertramka
Letohrádek proslavil
Wolfgang Amadeus Mozart
V pondělí 28. ledna 2019 česká vláda schválila návrh
Ministerstva kultury, aby smíchovská usedlost Bertramka
byla prohlášena národní kulturní památkou. Stalo se tak
jen den po výročí narození geniálního hudebního skladatele
a klavírního virtuosa Wolfganga Amadea Mozarta, jehož
dílo i životní osudy jsou s letohrádkem nerozlučně spojeny.
M
ozart spatřil světlo
světa 27. ledna 1756
v Salzburgu jako nej
mladší ze sedmi dětí Leopolda
a Anny Marie Mozartových. Od
dětství projevoval neobyčejné
hudební nadání. První sklad
bu složil v pouhých pěti letech
a další následovaly. Jeho tvorba
se dočkala uznání, takže ve svém
sedmnáctém roce vstoupil do
služeb salzburského arcibiskupa
jako dvorní skladatel. Odtud mla
dý umělec zamířil přímo do cen
tra habsburského soustátí – do
Vídně, kde se oženil a pokračoval
v kariéře žádaného hudebního
mistra. Nejuznávanější díla Figa
rova svatba a Don Giovanni složil
až v posledním pětiletí nedlouhé
ho života, který předčasně vyhasl
5. prosince 1791.
A právě osud druhého ze
zmíněných děl je nerozlučně spjat
s historií páté městské části. V Ber
tramce totiž v říjnu 1787 Mozart
Dona Giovanniho dokončil. Ou
verturu složil údajně jen několik
hodin před premiérou opery.
Wolfgang a Josefína
Na místě smíchovské Bertramky
stával původně dřevěný viniční
domek, který koncem 17. století
nahradila kamenná usedlost z lo
mové opuky. Tu získal v polovině
18. století Bertram z Bertramu,
po kterém dodnes nese své
jméno. Došlo k úpravě budovy
ve stylu příměstských vil a roku
1784 ji zakoupila operní pěvkyně
Josefína Dušková s manželem
Františkem Xaverem Duškem,
kteří vilu užívali jako letní sídlo.
A právě na pozvání Duškových
v rozmezí let 1787–1791 Mozart
několikrát letohrádek navštívil.
S Josefínou se seznámil
v Salzburku roku 1777 a „vešel
28
s ní ve velice vřelý přátelský
svazek“, kdy „v milostném
nadšení svém blouznil o jejích
krásných očích, dával se unésti
jejím zpěvem, psal pro ni árie“,
zatímco ona „oplácela nadšení
jeho blahovolnou nákloností, aby
v Praze upravila půdu a získala
přízeň skladbám jeho“. Tato snaha
se setkala s úspěchem a Don
Giovanni měl dne 29. října 1787
v pražském Stavovském divadle
premiéru, po které Mozart údajně
pronesl památná slova: „Moji
Pražané mi rozumějí.“ Ještě před
odjezdem z Prahy stihl napsat
pro svou hostitelku árii Bella mia
fiamma, addio. V Bertramce pů
sobil znovu o čtyři roky později,
při práci na opeře La Clemenza
di Tito. Tehdy už ale životní pouť
„dvorního vídeňského kapelníka“
spěla k neodvratnému konci.
Požár, chátrání, soudy
Po Mozartově smrti Duškovi
nadále udržovali přátelské styky
s jeho manželkou. Když později
v Praze trávil čas Amadeův
syn Karel, Josefína napomáha
la s jeho výchovou. Karel pak
„vděčně vzpomínal svých dob
rodinců, manželů Duškových,
a v (…) uctivosti povždy choval
Bertramku“.
Tu Duškovi koncem 18. sto
letí odprodali a v následujících
desetiletích tato často měnila
své majitele. V roce 1838 získal
v dražbě dům i s pozemky ob
chodník Lambert Popelka, ctitel
Mozartova díla. Jeho syn Adolf
Popelka sbíral památky spojené
s pražským životem génia a zpří
stupnil v Bertramce prostory, kde
věhlasný umělec pobýval. Později
nechal na zahradě instalovat
Mozartovu bustu od sochaře
Tomáše Seidana. Při rozsáhlém
Ouvertura opery Don Giovanni vznikla ve smíchovské Bertramce
Historický snímek Mozartova pokojíku v Bertramce
požáru v první polovině 70. let
19. století většina honosně vy
bavených pokojů lehla popelem.
Jako zázrakem jen jediný pokojík
zůstal před živlem uchován –
ten, ve kterém Mozart dokončil
předehru k Donu Giovannimu.
Na přelomu 19. a 20. století už
areál chátral. K zlepšení situace
došlo až v době, kdy se majitelem
stala Mozartovská obec, která zde
organizovala koncerty a hudební
sešlosti. V roce 1941 proběhl roz
sáhlý výzkum a opravy a v roce
1964 byla prohlášena kulturní
památkou. V polistopadovém ob
dobí se na stavu areálu podepsala
léta soudních sporů o Bertramku.
A poté, co ji získala Mozartov
ská obec, nedostatek finančních
prostředků na nutné opravy.
Usedlost dnes tvoří areál,
jehož hlavním objektem je obytná
budova obrácená hlavním prů
čelím do dvora. Stěžejní archi
tektonické prvky stavby před
stavují předsunuté dvojramenné
schodiště a lodžie. Jižní krátké
čelo budovy se pak otevírá do
prostoru stoupající zahrady, v níž
geniální umělec s oblibou sedával.
I když je tomu dnes více než dvě
a půl století, zdá se, jako by zde
cosi z atmosféry oněch slavných
časů doposud přetrvávalo. n
Pavel Fabini,
kronikář MČ Praha 5