Noviny Pětka

Časopis městské části Praha 5,

Strana 18

18
Pětka PROSINEC /2024 I LEDEN /2025
ROZHOVOR
n Jak si ale tu dobrou mysl vsobě uchovat?
Za mě je to hodně odrobnostech. Mám
dojem, že spousta lidí, co se nějak trápí, třeba
svývojem světové politiky, by ráda zažila
nějaký zásadní zlom, zázrak, něco bombas-
tického. Ono se to dobré ale většinou děje
nenápadně. Jen se dobře rozhlížet. Zažíváme
přeci spoustu věcí, ze kterých se můžeme
radovat aza které můžeme být vděční. Měli
bychom jim zkoušet dávat větší význam.
Jedna drobnost možná nic nezmění, ale
ony se umí posčítat. Amám zkušenost, že
dobré věci ačiny jsou taky „nakažlivé“. Což
umě posiluje naději, že cokoli malého má
poten ciál přispět ktomu, že se zároveň ijako
lidstvo posouváme přeci jen kdobrému vy-
ústění. Ato inavzdory událostem, které nám
třeba momentálně tenhle dobrý horizont
zatemňují.
n Souvisí stím isebestřednost, proti které
se snažíte vymezovat?
Souvisí stím hodně. Já si myslím, že ty
drobnosti adrobné zázraky spočívají často
vtom, že se člověk snaží vykročit kdobrému,
ze sebe, směrem ven, kdruhému. Právě tohle
vede kdobrému. Když člověk zažívá radost
ve společenství nebo vrodině, když prožívá
lásku, když se zamiluje, vždycky je to vsou-
vislosti sněkým druhým. Amyslím, že ne-
jsem sám, kdo zažívá pocit naplnění ztoho,
když je někomu blízko, když mu pomůže.
Stačí jakákoli pomoc, imaličká. Úsměv,
pohlazení, vlídné slovo... Tohle je něco, co se
snažíme si mezi křesťany vštěpovat. Když se
člověk naopak zaměřuje příliš sobecky jen
sám na sebe, jen těžko si všímá toho, co se
děje kolem. To dobré bez sdílení sdalšími
pak nemá žádnou šanci růst.
n Člověk se denně honí za hmotnými statky,
chodí do práce, stará se orodinu… Jak si
všímat drobností?
Já si myslím, že opravdu stačí být vděčnější za
to, že máme druhé. To, co nás lidi nese, jsou
za mě především vztahy abytí sdruhými. Ne
to, co si sami hmotně opatříme. Byla by to ale
velká zkratka říct opachtících se lidech, že
jejich jediným výhledem acílem je mít auto,
mít na dovolenou, opatřit bydlení. To by bylo
zoufale málo, snad ani žádného takového
neznám. Myslím, že každý nějak uvnitř cítí-
me, že to hmotné není všechno, jen nám to
často, bohužel, dojde až ve chvíli nějaké krize.
Třeba když někoho ztratíme. Nebo když se
ocitneme ve vleku něčeho, co nás drtí aštve.
Tehdy nám dochází, že bez opor druhých
stím nemůžeme nic dělat. Vlastně všechno
tohle, co mě sesazuje zmého velikášství, je
něčím poučujícím, nebo dokonce proměňu-
jícím.
n Co tedy člověka může vyvést ze se-
bestřednosti?
Já často opakuju, že jsou to tři věci. Většinou
vrámci dospívání, když člověk zjistí, že on
sám není pupek světa. Druhá je, když se
zamilujete nebo když vám do života vstoupí
někdo, na kom vám záleží víc než na sobě
samém, třeba isdětmi. Třetí moment je
utrpení, často spojené snemocí nebo právě
snějakou ztrátou. To všechno nás vyvádí
ztoho, abychom žili jen sami pro sebe.
Asměruje ktomu, abychom byli vděčni za
to, že vůbec jsme aže tu máme ity druhé.
Oni jsou pro nás pojistkou, abychom úplně
nezblbli, neutopili se sami vsobě.
n Jsou Češi ateisté, jak osobě říkají?
Myslím si, že tenhle obrázek oČeších do-
statečně vyvrátili naši současní religionisté.
Spíše mám dojem, že Češi nemají příliš rádi
institucionální církve. Nějakou duchovní
potřebu ale mají ačasto si ji hledají jaksi
po vlastní ose. Jejich duchovní svět bývá
poslepován ze střípků zrůzných světových
náboženství izkřesťanství. Tohle nastavení,
vzít si od všeho kousek, který mě právě oslo-
vuje akterý mi vyhovuje, má asi umnoha lidí
docela úspěch. Já mám ale nad tímhle stylem
trošku otazníky. Je to totiž velmi individuali-
zované ačlověk si takové soukromé duchov-
no často žije sám pro sebe. Nezřídka se ztoho
vytrácí právě apel na to, něco dělat, být něčím
prospěšný. Spíš tohle nastavení vnímám jako
snahu vytvořit si nějaké vnitřní pohlazení
po duši. Ale už vtom nevidím třeba onu
křesťanskou výzvu: Jděte aněco dělejte proti
zlému, ozvěte se proti násilí, zkuste pomoct
tomu, kdo je vnouzi. Tohle mi vté slepované
spiritualitě současného člověka trochu chybí.
n Co byste řekl lidem, kteří nemají rádi
Vánoce?
Těžká otázka. Během svého působení jsem
docházel do kosmonoské psychiatrické léčeb-
ny. Tam bylo hodně lidí, kteří Vánoce neměli
rádi. Něčím pro ně při těch setkáních zná-
zorňovaly ideální svět, který postrádali. Taky
jsem pravidelně navštěvoval zařízení Naděje,
kde Vánoce také neměli moc rádi. Bylo fakt
složité najít pro ně něco potěšujícího.
n Co to podle vás způsobilo?
Ti lidé si ssebou nesli šrámy ze svých rodin
aměli smutné vzpomínky na to, jak jejich
Vánoce probíhaly. Ataké neměli nikoho,
komu by mohli zavolat, kdo by si vzpomněl.
Byly na nich znát ty spousty těžkých osudů
azranění, co si někteří přinesli do života ještě
zdětství. Důležité pro ně snad bylo to samotné
setkávání upříležitosti Vánoc. Například právě
lidé zulice byli rádi za to, že si na ně vůbec
někdo vzpomněl. Všichni bývali nadšení, když
jsem tam sám nebo sdoprovodem přijel sba-
líčky, které jsme posbírali tak různě po lidech
zrůzných církví. Byli rádi, když jsem vytáhl
kytaru azazpívali jsme si vánoční písničky,
ato, ikdyž se třeba na chvilku musela vypnout
pohádka vtelevizi. Vlastně ity pohádky pro
ně byly důležité, protože se unich mohli nějak
zasnít azahlédnout ten ideální svět. Mohli
trochu zapomenout na mráz anevlídno ven-
ku. Apro mnohé moje spolupracovníky, kteří
do Naděje zavítali se mnou, to býval úplně
jiný rozměr Vánoc. Ijim všechnu tíseň atřeba
ipocit silného diskomfortu při setkání slidmi
zulice vždycky překryl ten hezký pocit, který
vznikne, když člověk smí přispět druhým ke
chvilce pokoje aradosti.
n Jak mají trávit Vánoce ti, kteří nikoho
nemají?
Ať se nebojí volat blízkým aznámým. Komu
je napadne. Anebo někam vyrazit. n
JONATAN HUDEC (44)
Působí ve Farním sboru Českobratrské
církve evangelické na Smíchově
od září 2023. Dříve byl farářem ve
sborech vMladé Boleslavi avKlášteře
nad Dědinou na Královéhradecku.
Vikariátní praxi absolvoval po vysoké
škole vJindřichově Hradci.
Jeho rodiče, kteří oba taktéž působili
vevangelické církvi, jemu ijeho dalším
sourozencům dali podle rodinné
tradice starozákonní křestní jméno.
Češi nemají příliš rádi
institucionální církve. Nějakou
duchovní potřebu ale mají
ačasto si ji hledají jaksi po
vlastní ose.
Foto: René Volfík
Noviny Pětka