Rozhovor o pokoře a hledání cest

Býváme sebestřední. Pocit naplnění přináší i malá pomoc druhému.

16

Pětka PROSINEC /2024 I LEDEN /2025

ROZHOVOR

O POKOŘE A HLEDÁNÍ CEST

Býváme

sebestřední.

Pocit naplnění

přináší imalá

pomoc druhému

Drobné zázraky jsou vtom, že se člověk snaží

vykročit kdobrému. Když zažívá radost ve

společenství nebo vrodině, když prožívá lásku, když

se zamiluje, vždycky je to vsouvislosti sněkým

druhým, říká evangelický farář Jonatan Hudec ze

Santošky vrozhovoru nejen oVánocích, ale iovztahu

Čechů kmenšinám nebo ohonbě za materiálnem.

n Vnímáte své povolání jako poslání?

Je to výsledek nějakého zápasu. Mám

evangelickou rodinu apředky zobou stran.

Můj dědeček byl farář astarozákoník, napsal

vlastně dosud jediný hebrejsko-český slovník.

Vrodině mám spoustu farářů, můj táta je

farář, máma taky. Táta pochází zrodu pobě-

lohorských exulantů (ti, co po bitvě na Bílé

hoře odešli do emigrace). Předci se pak usídlili

vpolském Zelówě. Část rodiny se vrátila po

roce 1918 zpátky do Čech. Je to dlouhá tradi-

ce, nicméně moje cesta kfarářování nebyla bez

zádrhelů. Třeba jsem měl divokou pubertu.

n Jak divokou?

Provázenou vzdorem, který se týkal ipřísluš-

nosti kcírkvi avšeho kolem ní. Až později

se to umě změnilo. Vnaší církvi je to tak, že

církev, společenství věřících, je tím, kdo nějak

rozpoznává ukandidátů farářské služby jejich

obdarování, tedy jestli se na to povolání hodí.

Ato společenství pak průběžně vkaždé volbě

(faráři vevangelické církvi jsou volení) dává

ijakousi zpětnou vazbu. Volba vyjadřuje: „Ty

se na to hodíš, utebe nám to dává smysl.“ Za-

tím to iumě nějak funguje, dostávám důvěru.

Ačkoli upřímně musím říct: Nebyl jsem nej-

lepším studentem bohosloví. Hledal jsem se.

Nějaký čas jsem po neúspěšných dvou letech

studia strávil ve Štrasburku jako pomocná síla

vdomově důchodců. Pak jsem se oženil, což si

myslím mě taky trochu změnilo. Později jsem

se právě do Štrasburku vrátil ještě na teolo-

gické stipendium. No apak přišlo rozhodnutí

nastoupit do služby vcírkvi.

n Kdy ta chvíle nastala?

Myslím, že ten moment nastal až ve chvíli, kdy

se mé studium na teologické fakultě blížilo

ke konci. Unás farářů hraje velkou roli něco,

čemu se říká vocatio interna, totiž to, že člověk

nějak vnitřně, vsrdci, ucítí ono povolání.

n Jak jste ho pociťoval?

To se těžko popíše slovy. Mám dojem, že si to

znovu člověk prožívá intenzivněji, právě když

mění působiště. Například mně se ozývali

před koncem povolání vMladé Boleslavi

zrůzných míst. Člověk tato místa navštěvuje,

káže, rozmlouvá slidmi aněkde to vnitřně

zarezonuje, jinde ne. Apak přijde ten pocit,

že snad právě tady, ve společenství evangelí-

ků na Smíchově bych mohl být přínosem.

n Jaká je ta vaše cesta?

Vmém povolání je základním úkolem

přinášet lidem dobrou zprávu, evangelium.

Kromě toho si myslím, že momentálně je

také mým úkolem jakási snaha vyvádět lidi

ze sebestřednosti. Zkoušet nacházet větší

citlivost vůči všemu, co se okolo nás neděje

úplně dobře. Za to své farářské působení

jsem vystřídal spoustu oblastí, kde jsem

mohl ještě působit jaksi navíc, mimo svůj

vlastní sbor. Třeba kolem roku 2015 jsem

dojížděl pravidelně do zařízení pro zajištění

cizinců vBělé Jezové. Dováželi jsme tam

materiální pomoc, částečně nahrazovali péči,

kterou to zařízení nezvládalo úplně dobře

obstarat. Byla to docela důležitá zkušenost,

protože potom, když jsem mohl sdílet vlastní

zkušenost islidmi zmého sboru, myslím, že

se povedlo ipro ně najít mnohem citlivější

pohled na tu „hordu muslimů, co přichází

zničit evropskou civilizaci“.

n Jak je potom vnímali?

No, původně se jich mnozí báli. Ale když jsme

začali organizovat různá setkání (mně se třeba

povedlo ivyvézt muslimské děti ztoho zaříze-

ní na náš festival, který jsme pořádali), začala

se nálada proměňovat. Už jenom možnost

potkat se sněkým, kdo je odjinud, dává šanci

nějak překonat vlastní vystrašenost axeno-

fobii, rozpoznat, že uprchlíci jsou taky lidé.

Někdy holt, až když člověk mluví stím dru-

hým, cizím, tváří vtvář, tak vněm umí uvidět

Foto: René Volfík