Strana 17
17
www.praha5.cz Pětka
člověka. Přestane být jen odosobněným obra-
zem ztelevize nebo internetu doprovázeným
většinou nějakým negativním komentářem.
Uprchlíci jsou vdrtivé většině lidé skolikrát
mnohem většími starostmi abolestmi, než si
umíme představit.
n Co podle vás xenofobní názory živí?
Já to trošku dávám za vinu politické repre-
zentaci, která na vlně strachu zneznámého
sbírá politické body. Ale vpřípadě války na
Ukrajině jsme naopak ukázali lidskou tvář.
Já vím, že nálady ve společnosti se mění
pomalu, ale rétorika znejvyšších míst udělala
hodně. Kdo je zatvrzelec, ten asi nepochopí
nikdy, sčím lidé přijíždějí zválečných zón.
Ale naopak ten, kdo je nějak citlivý, ten to je
schopen přijmout apochopit. Umí se vcítit
avžít. Tohle bylo, myslím, hodně poznat
během těch posledních dvou let, že česká
společnost měla všechno najednou nějak
jinak nastavené než při uprchlické vlně
2015/16. Ukázalo se, že povětšinou nejsme
necitliví. Mám dojem, že nám při současném
sílení xenofobních hlasů nezbývá než trpělivě
vysvětlovat azároveň nesoudit.
n To je možná běh na dlouhou trať.
Nastavení nálad ve společnosti je dlouhodo-
bá věc aje dlouhý proces umět přijmout to,
že irůznost může mít svá pozitiva.
Rád bych vzal některé na ubytovnu pro
Ukrajince, okterou jsem se sdalšími staral,
ještě když jsem působil vMladé Boleslavi.
Tam opravdu přijížděly maminky sdětmi
amalým baťůžkem snejnutnějšími věcmi.
Víc nepobraly. Ta ubytovna byla zčásti také
obsazená Romy zUkrajiny, což byla skupina,
se kterou si náš stát vůbec nevěděl rady. Ani
my, kdo jsme tam jezdili, jsme nerozuměli
určitým jejich návykům. Prostě nakonec bylo
potřeba získat lepší vhled akaždého posu-
zovat individuálně. Nepaušalizovat. Mnoho
lidí prchajících zUkrajiny se osebe rádo
rychle postaralo. Měli tu vazby na příbuzné,
pomoc nepotřebovali. Kdo se ale nemohl
zařídit po svém, protože tu nikoho neměl, byl
opravdu hluboce vděčný za pomoc, kterou
mohl dostat. Někteří zuprchlíků dodnes
cítí, že tu jsou na obtíž, což nechtějí, ale jsou
ve svízelné situaci. Mnozí se bez vlastního
zavinění ocitli někde, kde rozhodně nechtějí
dlouhodobě žít, ahrozně se jim stýská.
n Jak ale setrvat vpodpoře?
Zlatým pravidlem je, abyste jednali slidmi
tak, jak chcete, aby jednali oni svámi. Nevím,
kdo se tím beze zbytku řídí, ale myslím, že
kdekdo se dostáváme do situací, kdy potře-
bujeme nějak pomoci. Anení dobré ztoho
vylučovat určitou skupinu, okteré bychom si
mysleli, že by měla jít stranou. Jindy to přeci
můžeme být my, kdo nebude mít kde hlavu
složit.
n Jaké dobré zprávy chcete lidem přinášet?
Jsou dny, kdy člověk usíná aříká si, že se
ten svět šine do kytek. Já ale věřím vto, že
se inavzdory chybným krokům posouváme
dobrým směrem. Křesťané by řekli, že smě-
řujeme kbožímu království. Mám také tuhle
naději pro náš svět.
Už jenom možnost potkat
se sněkým, kdo je odjinud,
dává šanci nějak překonat
vlastní vystrašenost
axenofobii, rozpoznat, že
uprchlíci jsou taky lidé.