Pětka

Fota: Rugile Kaladyte

www.ipetka.cz 

koncem, stačí malé ťuknutí do kotníku a bolí to mnohem víc. Když jsem jel svůj první závod před osmi lety, Loudání v Čechách, první noc jsem spadl, protože mi chybělo dobré osvětlení. Měl jsem podezření na pneumotorax a úplně rozedrané koleno. Tam jsem poprvé zjistil, že tyhle závody se nejezdí pomocí fyzické kondice, ale pomocí hlavy. I přes zdravotní potíže jsem ho dokázal dokončit. Udělal jsem si vlastní mantru, která zní: hlava je palivo, tělo je stroj. Řekl jsem si, že musím dojet lidi před sebou, což se mi podařilo, a do cíle jsem dorazil ve druhé skupince. Kurýroval jsem se půl roku. Každý závod vás fyzicky hodně zničí, během něj zestárnete o mnoho let. Pak je otázka, jak efektivně dokážete zregenerovat, jinými slovy, jak rychle se snažíte omládnout do svého aktuálního věku. n Jak důležitý je trénink?

Nejsem profesionál, takže nejsem schopný věnovat osm až 12 hodin denně přípravě. Trénuji na silničním kole, gravelu i horáku. A to jak vytrvalost a techniku, tak především mentální odolnost. Kupříkladu vím, že závod bude za tři měsíce, v té chvíli se už ladím v hlavě – pracovní povinnosti se snažím zvládnout tak, abych třeba měsíc před tím přišel do práce, udělal vše v klidu, bavilo mě to, abych se nestresoval a celkově prožil celý den v zenovém klidu, což je upřímně často

nadlidský úkol. V neposlední řadě mají zásadní roli v přípravě masáže, relaxace, strečink spojený s cvičením. Profíkům je hej, když je obskakují tři fyzioterapeuti, trenéři a kdoví kdo ještě, my hobíci si musíme vystačit s podstatně omezenějšími službami. n Kudy vedla vaše cesta k bikepackingu?

Myslím, že bikepacking jsem objevil někdy v šesti sedmi letech, kdy jsem s tátou začal jezdit na kole a měli jsme spacáky a stan. Akorát že tehdy se tomu neříkalo bikepacking, ale prostě vandrování na kole. V 16 letech jsem jel úplně obyčejný krátký závod horských kol, ale tam je úplně jiný charakter lidí. Soutěživí, natěšení prestižáci, a ne úplně mi to sedlo. V komunitě bikepackerů nic takového neexistuje, anebo když ano, komunita ho vyloučí samovolně. Když přijedu do zahraničí, hodně lidí znám, a když ne, hodně rychle se účastníci sblíží. Tahle zvláštní komunita lidí mi docela sedí.

n Je bikepacking v Čechách populární?

Je hodně rozšířený, základna je hodně veliká, průměrný věk 40 až 45 let. U nás se koná několik závodů, já sám organizuju závody, které se jmenují Wolf-man.

n Kam se na kole v dohledné době chystáte?

Že bych zažíval nějaké šílené pocity štěstí, jako když někdo vyhraje Tour de France, to asi ne.

Právě teď jsem měl dokončovat závod Visla 1200, první ročník, který vede od česko-slovensko-polských hranic, kde pramení Visla, vedoucí přes celé Polsko na sever do moře. Bohužel jsem si před závodem akutně zablokoval záda, takže jsem závod stornoval. n Co prožíváte, když úspěšně dojedete do cíle?

Že bych zažíval nějaké šílené pocity štěstí, jako když někdo vyhraje Tour de France, to asi ne. Spíš to štěstí pramení z pocitu, že si už nebudu hoblovat sedací část do krve nebo že už konečně budu cítit prsty na rukou a nohou, protože budou v klidu. Nicméně klišé na závěr: myslím, že to je o té cestě, ne o tom, kam člověk dojede.

n Váš grafický ateliér sídlí na Barrandově…

Celý život jsem byl Smíchovák, byť teď už bydlím jinde. Práce je mojí vášní, tím směrem mě to táhlo celý život. Myslím, že člověk musí něco dělat naplno, musí ho to bavit. Rád se orientuju na několik věcí najednou, člověk si rozšiřuje vědomosti, a když už ho jedno nebaví, přejde k něčemu jinému. Praha má svůj ojedinělý charakter, bohužel v tomto charakteru schází složka klidu. Proto se moje působení Pražáka chýlí pomalu ke konci. n

Lucie Černá

17