Pětka
Fota: Rugile Kaladyte
www.ipetka.cz
koncem, stačí malé ťuknutí do kotníku
a bolí to mnohem víc. Když jsem jel svůj
první závod před osmi lety, Loudání v Čechách, první noc jsem spadl,
protože mi chybělo dobré osvětlení. Měl
jsem podezření na pneumotorax a úplně
rozedrané koleno. Tam jsem poprvé
zjistil, že tyhle závody se nejezdí pomocí
fyzické kondice, ale pomocí hlavy.
I přes zdravotní potíže jsem ho dokázal
dokončit. Udělal jsem si vlastní mantru,
která zní: hlava je palivo, tělo je stroj.
Řekl jsem si, že musím dojet lidi před
sebou, což se mi podařilo, a do cíle jsem
dorazil ve druhé skupince. Kurýroval
jsem se půl roku. Každý závod vás fyzicky hodně zničí, během něj zestárnete
o mnoho let. Pak je otázka, jak efektivně
dokážete zregenerovat, jinými slovy, jak
rychle se snažíte omládnout do svého
aktuálního věku.
n Jak důležitý je trénink?
Nejsem profesionál, takže nejsem
schopný věnovat osm až 12 hodin
denně přípravě. Trénuji na silničním kole, gravelu i horáku. A to jak
vytrvalost a techniku, tak především
mentální odolnost. Kupříkladu vím,
že závod bude za tři měsíce, v té chvíli
se už ladím v hlavě – pracovní povinnosti se snažím zvládnout tak, abych
třeba měsíc před tím přišel do práce,
udělal vše v klidu, bavilo mě to, abych
se nestresoval a celkově prožil celý den
v zenovém klidu, což je upřímně často
nadlidský úkol. V neposlední řadě
mají zásadní roli v přípravě masáže,
relaxace, strečink spojený s cvičením.
Profíkům je hej, když je obskakují tři
fyzioterapeuti, trenéři a kdoví kdo
ještě, my hobíci si musíme vystačit
s podstatně omezenějšími službami.
n Kudy vedla vaše cesta k bikepackingu?
Myslím, že bikepacking jsem objevil
někdy v šesti sedmi letech, kdy jsem
s tátou začal jezdit na kole a měli jsme
spacáky a stan. Akorát že tehdy se
tomu neříkalo bikepacking, ale prostě
vandrování na kole.
V 16 letech jsem jel úplně obyčejný
krátký závod horských kol, ale tam je
úplně jiný charakter lidí. Soutěživí, natěšení prestižáci, a ne úplně mi to sedlo.
V komunitě bikepackerů nic takového
neexistuje, anebo když ano, komunita
ho vyloučí samovolně. Když přijedu do
zahraničí, hodně lidí znám, a když ne,
hodně rychle se účastníci sblíží. Tahle
zvláštní komunita lidí mi docela sedí.
n Je bikepacking v Čechách populární?
Je hodně rozšířený, základna je hodně
veliká, průměrný věk 40 až 45 let. U nás
se koná několik závodů, já sám organizuju závody, které se jmenují Wolf-man.
n Kam se na kole v dohledné době
chystáte?
Že bych
zažíval
nějaké
šílené
pocity
štěstí, jako
když někdo
vyhraje
Tour de
France, to
asi ne.
Právě teď jsem měl dokončovat závod
Visla 1200, první ročník, který vede
od česko-slovensko-polských hranic,
kde pramení Visla, vedoucí přes celé
Polsko na sever do moře. Bohužel
jsem si před závodem akutně zablokoval záda, takže jsem závod stornoval.
n Co prožíváte, když úspěšně dojedete do cíle?
Že bych zažíval nějaké šílené pocity
štěstí, jako když někdo vyhraje Tour de
France, to asi ne. Spíš to štěstí pramení
z pocitu, že si už nebudu hoblovat
sedací část do krve nebo že už konečně
budu cítit prsty na rukou a nohou,
protože budou v klidu. Nicméně klišé
na závěr: myslím, že to je o té cestě, ne
o tom, kam člověk dojede.
n Váš grafický ateliér sídlí na Barrandově…
Celý život jsem byl Smíchovák, byť teď
už bydlím jinde. Práce je mojí vášní,
tím směrem mě to táhlo celý život. Myslím, že člověk musí něco dělat naplno,
musí ho to bavit. Rád se orientuju na
několik věcí najednou, člověk si rozšiřuje vědomosti, a když už ho jedno
nebaví, přejde k něčemu jinému. Praha
má svůj ojedinělý charakter, bohužel
v tomto charakteru schází složka klidu.
Proto se moje působení Pražáka chýlí
pomalu ke konci. n
Lucie Černá
17