Pětka

Fota: Rugile Kaladyte

www.ipetka.cz 

koncem, stačí malé ťuknutí do kotníku

a bolí to mnohem víc. Když jsem jel svůj

první závod před osmi lety, Loudání v Čechách, první noc jsem spadl,

protože mi chybělo dobré osvětlení. Měl

jsem podezření na pneumotorax a úplně

rozedrané koleno. Tam jsem poprvé

zjistil, že tyhle závody se nejezdí pomocí

fyzické kondice, ale pomocí hlavy.

I přes zdravotní potíže jsem ho dokázal

dokončit. Udělal jsem si vlastní mantru,

která zní: hlava je palivo, tělo je stroj.

Řekl jsem si, že musím dojet lidi před

sebou, což se mi podařilo, a do cíle jsem

dorazil ve druhé skupince. Kurýroval

jsem se půl roku. Každý závod vás fyzicky hodně zničí, během něj zestárnete

o mnoho let. Pak je otázka, jak efektivně

dokážete zregenerovat, jinými slovy, jak

rychle se snažíte omládnout do svého

aktuálního věku.

n Jak důležitý je trénink?

Nejsem profesionál, takže nejsem

schopný věnovat osm až 12 hodin

denně přípravě. Trénuji na silničním kole, gravelu i horáku. A to jak

vytrvalost a techniku, tak především

mentální odolnost. Kupříkladu vím,

že závod bude za tři měsíce, v té chvíli

se už ladím v hlavě – pracovní povinnosti se snažím zvládnout tak, abych

třeba měsíc před tím přišel do práce,

udělal vše v klidu, bavilo mě to, abych

se nestresoval a celkově prožil celý den

v zenovém klidu, což je upřímně často

nadlidský úkol. V neposlední řadě

mají zásadní roli v přípravě masáže,

relaxace, strečink spojený s cvičením.

Profíkům je hej, když je obskakují tři

fyzioterapeuti, trenéři a kdoví kdo

ještě, my hobíci si musíme vystačit

s podstatně omezenějšími službami.

n Kudy vedla vaše cesta k bikepackingu?

Myslím, že bikepacking jsem objevil

někdy v šesti sedmi letech, kdy jsem

s tátou začal jezdit na kole a měli jsme

spacáky a stan. Akorát že tehdy se

tomu neříkalo bikepacking, ale prostě

vandrování na kole.

V 16 letech jsem jel úplně obyčejný

krátký závod horských kol, ale tam je

úplně jiný charakter lidí. Soutěživí, natěšení prestižáci, a ne úplně mi to sedlo.

V komunitě bikepackerů nic takového

neexistuje, anebo když ano, komunita

ho vyloučí samovolně. Když přijedu do

zahraničí, hodně lidí znám, a když ne,

hodně rychle se účastníci sblíží. Tahle

zvláštní komunita lidí mi docela sedí.

n Je bikepacking v Čechách populární?

Je hodně rozšířený, základna je hodně

veliká, průměrný věk 40 až 45 let. U nás

se koná několik závodů, já sám organizuju závody, které se jmenují Wolf-man.

n Kam se na kole v dohledné době

chystáte?

Že bych

zažíval

nějaké

šílené

pocity

štěstí, jako

když někdo

vyhraje

Tour de

France, to

asi ne.

Právě teď jsem měl dokončovat závod

Visla 1200, první ročník, který vede

od česko-slovensko-polských hranic,

kde pramení Visla, vedoucí přes celé

Polsko na sever do moře. Bohužel

jsem si před závodem akutně zablokoval záda, takže jsem závod stornoval.

n Co prožíváte, když úspěšně dojedete do cíle?

Že bych zažíval nějaké šílené pocity

štěstí, jako když někdo vyhraje Tour de

France, to asi ne. Spíš to štěstí pramení

z pocitu, že si už nebudu hoblovat

sedací část do krve nebo že už konečně

budu cítit prsty na rukou a nohou,

protože budou v klidu. Nicméně klišé

na závěr: myslím, že to je o té cestě, ne

o tom, kam člověk dojede.

n Váš grafický ateliér sídlí na Barrandově…

Celý život jsem byl Smíchovák, byť teď

už bydlím jinde. Práce je mojí vášní,

tím směrem mě to táhlo celý život. Myslím, že člověk musí něco dělat naplno,

musí ho to bavit. Rád se orientuju na

několik věcí najednou, člověk si rozšiřuje vědomosti, a když už ho jedno

nebaví, přejde k něčemu jinému. Praha

má svůj ojedinělý charakter, bohužel

v tomto charakteru schází složka klidu.

Proto se moje působení Pražáka chýlí

pomalu ke konci. n

Lucie Černá

17