Pětka
PROSINEC /2022 I LEDEN /2023
HISTORIE
19. STOLETÍ
Vánoční příběh
Antonína Jaroslava
Puchmajera
Ranní paprsky slunce se právě zakusovaly do sněhové nadílky ukrývající
střechy hospodářských dvorů a chalup, když se muž ve středních letech
a s rozcuchanými černými vlasy ubíral rychlým krokem po svažité
cestě vedoucí k butovickému kostelíku sv. Vavřince. Chladný vánek jej
šlehal do tváře, on mu ale věnoval minimální pozornost. U srdce jej
hřála křesťanská víra, které už v mládí zasvětil život, a v duchu přemítal
o hlavních bodech kázání, skrze které hodlal místním farníkům předat
trochu té naděje, vyzvat je k bratrské lásce a ke skutkům milosrdenství.
V
ánoční svátky se na počátku 19. století nemálo
lišily od rázu, na který
jsme dnes navyklí. Lidé neznali
stres spojený se zajišťováním
nemalých finančních částek, jež
se následně mění v další stres
ze shánění materiálních statků
a požitků pro naše blízké. Pokoj,
radost a zaměření se na skutečné
lidské hodnoty se mnohdy, bohužel, vytrácí a spolu s tím se vytrácí také původní záměr Vánoc
coby svátků klidu, pokory a času
věnovaného našim blízkým.
Podobně jako dnes byl vánoční čas spojen s celou řadou zvyků
a rituálů, vycházejících mnohdy
z předkřesťanských tradic, ačkoliv zdobení stromečků se tehdy
ještě nenosilo a štědrovečerní
nadílka se často omezovala na
oříšky, jablka a drobné pozornosti. Tím hlavním leitmotivem byl
intenzivní pocit radosti, vychá-
zející z přesvědčení, že naše duše
budou spaseny, a připomenutí
si narození Ježíše Krista, jenž se
o to zasloužil. A jehož učení je
základem křesťanských hodnot
– souboru morálních pravidel
o tom, jak se chovat ve vztahu
k sobě, k Bohu, k přírodě, jež
nám byla svěřena do správy, ale
zejména k ostatním lidem.
Poutavá a silná sociální kázání
A právě na posledně zmíněné
téma zacílil kázání i hrdina našeho příběhu, když onoho úterního
rána 25. prosince 1804 poprvé na
Boží hod vánoční předstupoval
před své farníky. V chrámové
lodi vedle sebe zasedli příslušníci
z vážených rodin, třeba butovického rychtáře Josefa Kubíka,
sládka jinonického pivovaru Jana
Vlčka, šafáře Matěje Janského
nebo zdejšího myslivce Kruby,
ale také chudší obyvatelé Jinonic
První záznam v jinonické matrice pořízený Antonínem Puchmajerem
26
a Butovic, domkaři Jirákovi, panský skoták Jiřík Diviš, nádeníci
nebo sedmdesátiletá „podruhyně“ Ludmila Lukášová.
Úvodem Puchmajer připomenul význam Kristova
narození coby znamení spásy,
jejíž podmínky jsou vyjádřeny
okolnostmi, zejména skutečností,
že spatřil světlo světa zcela chudý
a v nuzném stavení. Odtud už
jeho kázání cílilo na ztvrdlá srdce
těch, jejichž smyslem života se
stala honba za bohatstvím: „Znamení to nebyly ani nádhernost
slávy světské, ani pohodlí života,
ani lesk zbytečností a bohatství;
ale znamení stavu pokorného,
trpícího…,“ přičemž neváhal
připojit pokárání k některým
příslušníkům honorace za jejich
pýchu, marnivost a „nadutost“.
Odkaz na sociální otázku
nezazníval z úst tohoto faráře
poprvé. Jinonické a butovické
Butovický kostel sv. Vavřince
sousedy vyzýval k solidaritě
s chudými už při srpnovém kázání na den sv. Vavřince, patrona
butovického kostela, který je
znám jak pro svou statečnost,
tak štědrost k chudým. Tehdy se
zamýšlel i nad skutečnou podstatou křesťanství: „… i vy se znáte
k víře Ježíše Krista, jako
sv. Vavřinec. A které jest přikázání hlavní, které nám Kristus
dal? Po čem poznáme, kdo jest
učedník Kristův? Zdaliť jen
po tom, když někdo dělá kříž?
Či když se nazývá křesťanem?
Či když pilně do chrámu páně
chodí? Či když se často a dlouho
modlí?“ „Ach, všecky tyto věci,“
pokračoval Puchmajer, „i ten
nejhorší nekřesťan činiti může,
který se umí přetvařovati. ‚Po
tom,‘ praví Kristus, ‚poznají vás,
že jste moji učedníci, budete-li
míti lásku jedni k druhým.‘“
Puchmajer jako literát
a aktivní obrozenec
Snaha šířit křesťanskou lásku
mezi lidmi ale nebyla jediným
posláním, kterému butovický
farář zasvětil život. Už několik let
intenzivně pracoval na poli literatury, skrze kterou chtěl probouzet
lásku k vlasti a k českému národu.
A jak dokládá historie, s úspěchem. Ostatně Antonín Jaroslav
Puchmajer je oprávněně řazen
mezi čelné představitele tzv. první
generace našich obrozenců.
Na tuto cestu rodáka z Týna
nad Vltavou (* 7. ledna 1769) přivedl kamarád ze studií Šebestián