Pětka

PROSINEC /2022 I LEDEN /2023

HISTORIE

19. STOLETÍ

Vánoční příběh

Antonína Jaroslava

Puchmajera

Ranní paprsky slunce se právě zakusovaly do sněhové nadílky ukrývající

střechy hospodářských dvorů a chalup, když se muž ve středních letech

a s rozcuchanými černými vlasy ubíral rychlým krokem po svažité

cestě vedoucí k butovickému kostelíku sv. Vavřince. Chladný vánek jej

šlehal do tváře, on mu ale věnoval minimální pozornost. U srdce jej

hřála křesťanská víra, které už v mládí zasvětil život, a v duchu přemítal

o hlavních bodech kázání, skrze které hodlal místním farníkům předat

trochu té naděje, vyzvat je k bratrské lásce a ke skutkům milosrdenství.

V

ánoční svátky se na počátku 19. století nemálo

lišily od rázu, na který

jsme dnes navyklí. Lidé neznali

stres spojený se zajišťováním

nemalých finančních částek, jež

se následně mění v další stres

ze shánění materiálních statků

a požitků pro naše blízké. Pokoj,

radost a zaměření se na skutečné

lidské hodnoty se mnohdy, bohužel, vytrácí a spolu s tím se vytrácí také původní záměr Vánoc

coby svátků klidu, pokory a času

věnovaného našim blízkým.

Podobně jako dnes byl vánoční čas spojen s celou řadou zvyků

a rituálů, vycházejících mnohdy

z předkřesťanských tradic, ačkoliv zdobení stromečků se tehdy

ještě nenosilo a štědrovečerní

nadílka se často omezovala na

oříšky, jablka a drobné pozornosti. Tím hlavním leitmotivem byl

intenzivní pocit radosti, vychá-

zející z přesvědčení, že naše duše

budou spaseny, a připomenutí

si narození Ježíše Krista, jenž se

o to zasloužil. A jehož učení je

základem křesťanských hodnot

– souboru morálních pravidel

o tom, jak se chovat ve vztahu

k sobě, k Bohu, k přírodě, jež

nám byla svěřena do správy, ale

zejména k ostatním lidem.

Poutavá a silná sociální kázání

A právě na posledně zmíněné

téma zacílil kázání i hrdina našeho příběhu, když onoho úterního

rána 25. prosince 1804 poprvé na

Boží hod vánoční předstupoval

před své farníky. V chrámové

lodi vedle sebe zasedli příslušníci

z vážených rodin, třeba butovického rychtáře Josefa Kubíka,

sládka jinonického pivovaru Jana

Vlčka, šafáře Matěje Janského

nebo zdejšího myslivce Kruby,

ale také chudší obyvatelé Jinonic

První záznam v jinonické matrice pořízený Antonínem Puchmajerem

26

a Butovic, domkaři Jirákovi, panský skoták Jiřík Diviš, nádeníci

nebo sedmdesátiletá „podruhyně“ Ludmila Lukášová.

Úvodem Puchmajer připomenul význam Kristova

narození coby znamení spásy,

jejíž podmínky jsou vyjádřeny

okolnostmi, zejména skutečností,

že spatřil světlo světa zcela chudý

a v nuzném stavení. Odtud už

jeho kázání cílilo na ztvrdlá srdce

těch, jejichž smyslem života se

stala honba za bohatstvím: „Znamení to nebyly ani nádhernost

slávy světské, ani pohodlí života,

ani lesk zbytečností a bohatství;

ale znamení stavu pokorného,

trpícího…,“ přičemž neváhal

připojit pokárání k některým

příslušníkům honorace za jejich

pýchu, marnivost a „nadutost“.

Odkaz na sociální otázku

nezazníval z úst tohoto faráře

poprvé. Jinonické a butovické

Butovický kostel sv. Vavřince

sousedy vyzýval k solidaritě

s chudými už při srpnovém kázání na den sv. Vavřince, patrona

butovického kostela, který je

znám jak pro svou statečnost,

tak štědrost k chudým. Tehdy se

zamýšlel i nad skutečnou podstatou křesťanství: „… i vy se znáte

k víře Ježíše Krista, jako

sv. Vavřinec. A které jest přikázání hlavní, které nám Kristus

dal? Po čem poznáme, kdo jest

učedník Kristův? Zdaliť jen

po tom, když někdo dělá kříž?

Či když se nazývá křesťanem?

Či když pilně do chrámu páně

chodí? Či když se často a dlouho

modlí?“ „Ach, všecky tyto věci,“

pokračoval Puchmajer, „i ten

nejhorší nekřesťan činiti může,

který se umí přetvařovati. ‚Po

tom,‘ praví Kristus, ‚poznají vás,

že jste moji učedníci, budete-li

míti lásku jedni k druhým.‘“

Puchmajer jako literát

a aktivní obrozenec

Snaha šířit křesťanskou lásku

mezi lidmi ale nebyla jediným

posláním, kterému butovický

farář zasvětil život. Už několik let

intenzivně pracoval na poli literatury, skrze kterou chtěl probouzet

lásku k vlasti a k českému národu.

A jak dokládá historie, s úspěchem. Ostatně Antonín Jaroslav

Puchmajer je oprávněně řazen

mezi čelné představitele tzv. první

generace našich obrozenců.

Na tuto cestu rodáka z Týna

nad Vltavou (* 7. ledna 1769) přivedl kamarád ze studií Šebestián