Pětka

říjen /2018

rozhovor

Historik a spisovatel Michal Stehlík:

Mnichovem vzniklo obrovské

společenské trauma

Není to tak dávno, co uplynulo 50 let od invaze

vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Kulaté výročí zrady tentokrát „západních spojenců“

si připomínáme v těchto dnech. Od mnichovské

dohody právě uplynulo 80 let. „Pokud sečtu politické,

vojenské a mezinárodní podmínky, byla obrana

marná, zbytečná a vlastně nereálná,“ říká historik

Michal Stehlík.

P

odzim roku 1938 odstartoval

několikaleté utrpení Českoslo­

venského státu. V dalších sedmi

letech kvůli nacistickému teroru

zahynulo přibližně 350 tisíc lidí.

n Za zrádce bývají označovány

Francie a Británie. Je jejich vina na

„stejné úrovni“?

Tak předně v celé situaci podzimu 1938

vycházíme z příběhu, kdy je Českoslo­

vensko tím „zrazeným“ v celém přípa­

du. Samozřejmě, spoléhali jsme se na

mezinárodní dohody, nejkonkrétnější

byla spojenecká smlouva s Francií. Na

druhé straně bylo Československo dě­

dicem poválečného uspořádání vítězů

po první světové válce – a když vítězo­

vé zeslábli, zesláblo i naše postavení.

Velká Británie byla náš meziná­

rodní přítel, ale byli to právě britští

politici, kteří byli skeptičtí už ke vzni­

ku státu. Navíc Británie vždy řešila

především sama sebe – a v kontextu

třicátých let své koloniální problé­

my –, situace ve středu Evropy byla

fatální pro nás, z britského pohledu

šlo o malý problém kdesi ve vzdálené

zemi. Naopak Francouzi investovali

hodně do svého vlivu v Evropě a v kri­

tické chvíli selhali.

Francouzi řešili několik problémů

najednou. Předně měli velké pro­

16

Foto: Národní muzeum

n Říkáte, že Francouzi selhali. Jejich

diplomacie asi kalkulovala s vývojem vyhovujícím jejich vlastním

zájmům. Jaké to byly?

Mobilizace.

Národ chtěl proti

nacistickému

nebezpečí bojovat

blémy uvnitř vlastní politiky a jejich

republika se nacházela v krizi, střídaly

se vlády, hledala se vůbec cesta pro

rozvoj Francie. Zásadním mezinárod­

ním momentem bylo řešení pozice

v Evropě. Po válce nějakou dobu

reálně byli hlavní velmoc na konti­

nentě– a stále se tak cítili – a s velkými

obavami hleděli na Německo. Jejich

vnitřní slabost ale způsobila, že nebyli

schopni reagovat na posilování Hitle­

ra. Primárním zájmem Francie bylo

udržet si svůj velký vliv v Evropě.

n Lidé v ulicích tehdy skandovali

„Dejte nám zbraně, dali jsme si na

ně“. Uvažoval vůbec někdo ve vedení

státu, že jim vyhoví?

Ve vedení státu nebyl prakticky nikdo,

kdo by se vážně zaobíral realitou

vojenské obrany. Většina vysokých

vojáků, stejně jako politiků si nedokáza­

la představit, že by se šlo do otevřeného

konfliktu v nevýhodné situaci. Německu

patřilo již Rakousko, vojáci řešili, jak se

zachová Polsko, které si řeklo o Těšín­

sko, Maďaři se těšili na znovuobsazení

Slovenska – někdejších Horních Uher.

Všechno bylo vojensky špatně.

A navíc – i západní velmoci nám daly

najevo, že k válce dojde naší vinou

a budeme bez pomoci. To vše vedlo

naše elity k pragmatickému rozhod­

nutí a podvolení se. V daný moment

ovšem protiústavně, protože nebyl

svolán parlament a diktát přijímá

vláda a prezident. Proti pak byli

někteří poslanci, komunisté či národní

demokrat Ladislav Rašín. 

n Častá otázka, měli jsme se bránit?

Jaká by byla z pohledu historika

šance na úspěch? S odstupem času,

ukázalo se nakonec řešení ustoupit

pro český národ jako „výhodnější“?

Těch pohledů může být vlastně několik,

rozdělil bych je na dva zdánlivě pro­

tichůdné. Pokud v tom prvním sečtu

politické, vojenské a mezinárodní pod­

mínky, byla obrana marná, zbytečná

a vlastně nereálná. Stála by nesmírné

oběti a hrozila by možnou likvidací

velké části národa. Na druhé straně

může být například názor filozofa Jana

Patočky, podle kterého jsme ztratili

kvůli politickým elitám a prezidentu

Benešovi osobně šanci vybojovat si čest

– a toto zlomení páteře nás pak proná­

sledovalo po celé století. Jinými slovy,

vzniklo obrovské společenské trauma,

ze kterého jsme se již nevzpamatovali.

Dějiny nejsou vypočitatelná mate­

matika, hrají v nich roli jak praktické

argumenty, tak emoce. Proto může

být odpovědí na tuto otázku rozpo­

ruplné „ano i ne“. S odstupem času se

může zdát strategičtější tehdy „vyčkat“

a pak znovu stát na straně vítězů.

Ale s vědomím, že pocity a nálady ve