Pětka
říjen /2018
rozhovor
Historik a spisovatel Michal Stehlík:
Mnichovem vzniklo obrovské
společenské trauma
Není to tak dávno, co uplynulo 50 let od invaze
vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Kulaté výročí zrady tentokrát „západních spojenců“
si připomínáme v těchto dnech. Od mnichovské
dohody právě uplynulo 80 let. „Pokud sečtu politické,
vojenské a mezinárodní podmínky, byla obrana
marná, zbytečná a vlastně nereálná,“ říká historik
Michal Stehlík.
P
odzim roku 1938 odstartoval
několikaleté utrpení Českoslo
venského státu. V dalších sedmi
letech kvůli nacistickému teroru
zahynulo přibližně 350 tisíc lidí.
n Za zrádce bývají označovány
Francie a Británie. Je jejich vina na
„stejné úrovni“?
Tak předně v celé situaci podzimu 1938
vycházíme z příběhu, kdy je Českoslo
vensko tím „zrazeným“ v celém přípa
du. Samozřejmě, spoléhali jsme se na
mezinárodní dohody, nejkonkrétnější
byla spojenecká smlouva s Francií. Na
druhé straně bylo Československo dě
dicem poválečného uspořádání vítězů
po první světové válce – a když vítězo
vé zeslábli, zesláblo i naše postavení.
Velká Británie byla náš meziná
rodní přítel, ale byli to právě britští
politici, kteří byli skeptičtí už ke vzni
ku státu. Navíc Británie vždy řešila
především sama sebe – a v kontextu
třicátých let své koloniální problé
my –, situace ve středu Evropy byla
fatální pro nás, z britského pohledu
šlo o malý problém kdesi ve vzdálené
zemi. Naopak Francouzi investovali
hodně do svého vlivu v Evropě a v kri
tické chvíli selhali.
Francouzi řešili několik problémů
najednou. Předně měli velké pro
16
Foto: Národní muzeum
n Říkáte, že Francouzi selhali. Jejich
diplomacie asi kalkulovala s vývojem vyhovujícím jejich vlastním
zájmům. Jaké to byly?
Mobilizace.
Národ chtěl proti
nacistickému
nebezpečí bojovat
blémy uvnitř vlastní politiky a jejich
republika se nacházela v krizi, střídaly
se vlády, hledala se vůbec cesta pro
rozvoj Francie. Zásadním mezinárod
ním momentem bylo řešení pozice
v Evropě. Po válce nějakou dobu
reálně byli hlavní velmoc na konti
nentě– a stále se tak cítili – a s velkými
obavami hleděli na Německo. Jejich
vnitřní slabost ale způsobila, že nebyli
schopni reagovat na posilování Hitle
ra. Primárním zájmem Francie bylo
udržet si svůj velký vliv v Evropě.
n Lidé v ulicích tehdy skandovali
„Dejte nám zbraně, dali jsme si na
ně“. Uvažoval vůbec někdo ve vedení
státu, že jim vyhoví?
Ve vedení státu nebyl prakticky nikdo,
kdo by se vážně zaobíral realitou
vojenské obrany. Většina vysokých
vojáků, stejně jako politiků si nedokáza
la představit, že by se šlo do otevřeného
konfliktu v nevýhodné situaci. Německu
patřilo již Rakousko, vojáci řešili, jak se
zachová Polsko, které si řeklo o Těšín
sko, Maďaři se těšili na znovuobsazení
Slovenska – někdejších Horních Uher.
Všechno bylo vojensky špatně.
A navíc – i západní velmoci nám daly
najevo, že k válce dojde naší vinou
a budeme bez pomoci. To vše vedlo
naše elity k pragmatickému rozhod
nutí a podvolení se. V daný moment
ovšem protiústavně, protože nebyl
svolán parlament a diktát přijímá
vláda a prezident. Proti pak byli
někteří poslanci, komunisté či národní
demokrat Ladislav Rašín.
n Častá otázka, měli jsme se bránit?
Jaká by byla z pohledu historika
šance na úspěch? S odstupem času,
ukázalo se nakonec řešení ustoupit
pro český národ jako „výhodnější“?
Těch pohledů může být vlastně několik,
rozdělil bych je na dva zdánlivě pro
tichůdné. Pokud v tom prvním sečtu
politické, vojenské a mezinárodní pod
mínky, byla obrana marná, zbytečná
a vlastně nereálná. Stála by nesmírné
oběti a hrozila by možnou likvidací
velké části národa. Na druhé straně
může být například názor filozofa Jana
Patočky, podle kterého jsme ztratili
kvůli politickým elitám a prezidentu
Benešovi osobně šanci vybojovat si čest
– a toto zlomení páteře nás pak proná
sledovalo po celé století. Jinými slovy,
vzniklo obrovské společenské trauma,
ze kterého jsme se již nevzpamatovali.
Dějiny nejsou vypočitatelná mate
matika, hrají v nich roli jak praktické
argumenty, tak emoce. Proto může
být odpovědí na tuto otázku rozpo
ruplné „ano i ne“. S odstupem času se
může zdát strategičtější tehdy „vyčkat“
a pak znovu stát na straně vítězů.
Ale s vědomím, že pocity a nálady ve