Pětka

FOTO: Hana Smejkalová, culture-times.cz

www.ipetka.cz 

Nemůžu jít do hereckého

důchodu. Předně se mi

nechce a také si ještě

nedokážu představit život

bez diváků.

Národní divadlo

a hlavní role

v představení

Sluha dvou pánů.

Na snímku spolu

s Antonií Talackovou

nější kytice, jakou jsem dnes dostala,

jinak ty ostatní nestály za nic.“ Odkráčela k autu a v tu chvíli přijela Dáša

Havlová a hned, kde je Věra.

Běžela za ní k autu s kyticí

a z okénka auta slyším: „To je ta nejkrásnější kytice, kterou jsem dostala,

všechny ostatní nestály za nic.“ To

byla Věra. Zároveň to byla vizionářka

a viděla, co jiní neviděli. Když jsme

dodělali Dědictví, tak se psalo, že to

je konec Věry Chytilové, že už nikdy

nic nenatočí a jaký je to celé blábol.

Za pár týdnů dosáhlo Dědictví takové

obliby, že jsme si to ani nedokázali

představit.

n Vybírat z vašich divadelních rolí,

o nichž by stálo za to se rozpovídat,

to by vydalo na hodiny rozhovoru.

Jedno představení ale přece jen

pomyslně vystupuje z řady. Proč

byl Sluha dvou pánů 22 let se svými

šesti sty reprízami tak mimořádně

úspěšný?

To představení se prostě nějak trefilo

do doby. Tehdy nebylo v Národním

divadle úplně běžné, aby docházelo ke

Málokdo ví, že Věra Chytilová byla

vicemiss Československa a mnoho

mužů ji beznadějně milovalo.

vzájemné komunikaci herce a diváků.

Nějak se ukázalo, že je to dobře, a zase

to bylo díky tomu, co nás naučili

v Huse na provázku. Nebýt toho, tak

by nikdy nemohl být Sluha v Národním, jaký byl.

My jsme tenkrát v Huse byli vedeni

k takzvanému autorskému herectví.

To je herec, který se sice naučí text,

ale vkládá do toho i svůj vlastní život,

své zážitky, pocity, životní zkušenosti. A svým entuziasmem a nápady

ten text obohacuje a dotváří. Mnozí

tehdejší členové Národního divadla

to zpochybňovali a říkali, že to vůbec

do tohoto ústavu nepatří. Byly velké

spory, jestli takto můžeme prezentovat hru Carla Goldoniho Sluha dvou

pánů. Nakonec to skončilo velkým

úspěchem, za což jsem nesmírně

vděčný, protože tak dalece jsme v to

ani nedoufali. Nesmírně si vážím

doby, kterou jsem v Národním divadle

prožil.

n Podobně jako Sluha dvou pánů

v divadle dominují ve vaší filmové

historii Pelíšky. Řada hlášek z filmu

si žije vlastním životem. Tušil jste, že

Pelíšky tak ohromně u lidí zabodují?

U Pelíšků jsme si byli celkem jistí, že

točíme krásný film. Že bude až tak

úspěšný a že se z něj stane taková ikona, to jsme samozřejmě netušili. Zase

do sebe všechno tehdy zapadlo. Sešel

se výborný štáb, skvělí herci a i pár

osobních scének, které nám scenárista

Petr Jarchovský dovolil, zafungovalo

velmi dobře. Třeba scéna s rozbalením

bot o Vánocích odpovídá skutečnosti.

Můj tatínek mi dal právě takové ty barexáky s tím kožíškem jako ve filmu.

A já chtěl boty, ty „koně“, které nosil

Elvis Presley, ale to tatínek nevěděl.

A když jsem rozbalil tu krabici

a viděl tam ty barexáky, tak jsem se

podíval na toho tátu, který se usmíval,

a on řekl tu slavnou větu: „Ty jsou,

co?“ Tak to jsme do toho filmu vložili.

A Pelíškům vlastně vděčím i za svoji,

jak já bez dovolení začal říkat, druhou

manželku Simonu Stašovou. Tehdy

jsem se s ní na place potkal poprvé, ale potom jsme se jako partneři

potkali několikrát a vždycky jsme si

spolupráci užívali.

n Co vás napadne při slovním spo-

jení herecký důchod? Přemýšlel jste

o něm?

Zjistil jsem, že nemůžu jít do hereckého důchodu. Předně se mi nechce, to

za prvé. Nedokážu si ještě představit

život bez diváků, jsem s nimi strašně

rád. To za druhé. A za třetí zkrátka

nemůžu odejít, ani kdybych chtěl.

Herecký důchod v uvozovkách

přišel sám a nelíbí se mi. Všechno se

kvůli pandemii pozastavilo. Najednou

diváci nejsou a mně to moc chybí.

Moc bych si přál, aby se situace zlepšila, abychom byli zdraví a mohli se

k divákům vrátit, a oni k nám.

n V rozhovoru pro časopis Pětka

nelze vynechat otázku spojenou

s Prahou 5. Bydlíte v Hlubočepech,

jak se vám tam žije?

Žije se mně tady krásně. My jsme se

s manželkou a celou rodinou přestěhovali z Brna v roce 1991. Tehdy šlo

o výměnu bytů. A v roce 1998 jsme si

postavili dům, ve kterém spokojeně

žijeme přes dvacet let, a už bych neměnil. Stěhovat se určitě nebudu.

n Máte v Praze 5 nějaká oblíbená

místa?

Celou lokalitu kolem Barrandova, Barrandovské skály, to je opravdu nádherná podívaná. Prokopák samozřejmě. Ta přírodní rezervace je unikátní.

Mám to tady rád, a jak říkám, nikdy

už bych se jinam nestěhoval. n red

17