Pětka

LISTOPAD /2021

FÓRUM

Otázka měsíce

Jak vzpomínáte

na 17. listopad 1989?

Viděla jsem poprvé tátu plakat…

V roce 1989 mi bylo 15 let a události dnes nazývané sametovou revolucí jsem intenzivně prožívala. Na shromáždění k 17.

listopadu jsem nebyla, moji rodiče mně zakázali se účastnit

demonstrací poté, co jsem se v lednu 1989 při Palachově

týdnu náhodně připletla do zásahu policie proti shromáždění

v centru Prahy. Viděla jsem, jak jsou bezbranní lidé mláceni,

vláčeni po zemi, zatýkáni. Tehdy jsem zažila to, o čem jsem

jen slyšela ve vysílání Svobodné Evropy.

Zásah na Národní třídě byl ještě brutálnější. V následujících

týdnech se režim nezadržitelně hroutil a nebylo cesty zpět.

Přes mrazivé počasí byla ve vzduchu euforie, radost a naděje.

Chodili jsme na Václavské náměstí a zažili neskutečnou atmosféru na Letné. Když komunistické Federální shromáždění

změnilo ústavu a zrušilo článek o vedoucí úloze KSČ, viděla

jsem svého tátu poprvé plakat.

A pak už se revoluce přenesla i k nám do školy. Všichni

nosili placku OF, vyvěšovali plakáty o svobodných volbách. Ti

největší borci měli tričko „Havel for president“. Přestali jsme

učitelkám říkat soudružko a místo ruštiny

nás tělocvikář učil anglicky. Byl tak o dvě

lekce napřed. Byla to výjimečná doba a jsem

vděčná, že jsem ji mohla zažít. n

Kateřina Poláková, zastupitelka MČ Praha 5

E-mail: katerina.polakova@praha5.cz

24

Úžasná doba, kterou snad nejde popsat

Malá vzpomínka

Na samotný 17. listopad před 32 lety vzpomínám opravdu

matně, nebyl internet, sociální sítě, většina informací se šířila

ústně. Bylo mi 23 let, chodil jsem do svého prvního zaměstnání po VŠE, snili jsme v hospůdkách a vinárničkách o podnikání

a svobodném cestování. Na studentské demonstraci jsem

nebyl, ale vzpomínám, že již večer se začala šířit informace

o násilném potlačení akce a o mrtvém studentovi.

O následujícím víkendu jsme všichni chytali informace

o vzniku stávkových výborů v divadlech a vysokých školách,

o vzniku Občanského fóra, byli jsme položit květiny na Národní

třídě. Následovaly demonstrace na Václavském náměstí

i v mnoha dalších místech ČR. Vzpomínám, jak jsme stáli na

Václaváku, bylo nás prý snad 150 tisíc, a poslouchali projevy

z balkonů Melantrichu, když se začala šířit informace, že

armáda se postavila za vládu a směrem na Prahu vyjely tanky.

Každý z nás si tehdy vzpomněl na rok 1968. Vzpomínám, jak

jsme v práci, ve státním podniku, vytvořili stávkový výbor a šli

přednést naše požadavky vedení. Věděli jsme, že v případě

neúspěchu revoluce jsme vyřízeni. Ale

smáli jsme se na sebe a věřili ve splnění

snu o svobodě. Byla to úžasná doba, kterou

nejde popsat. n

17. 11. 1989 jsem se po práci cestou domů k rodině z Akademie věd v Krči přidal ke studentskému shromáždění na

Albertově a následně skončil na Národní třídě před kordonem

policistů. Co následovalo, je všeobecně známé, nicméně osobní zkušenost byla, že tlak uvnitř masy studentů byl takový, že

se mi utrhl řemen tašky a ta zůstala ležet na ulici. Následující dny sice přinesly euforii, „To nemohou ustát!“, ale nikdy

nezapomenu na strach páteční noci, mnohem více o rodinu

než o sebe, protože v tašce zůstaly veškeré mé doklady a měli

je „oni“.

Uvědomil jsem si, jak moc je NEsvoboda rakovina duše,

jak rozežírá vědomí, co je důležité a co podružné, co potřebné

a co zbytné. Jak přiměje mnohé rezignovat na rozhodování

o sobě samém a uzavřít v nejbližším okolí, rodině, na své

zahrádce a vně nechat na někom jiném, „ať to zařídí“. Přetrvávání pocitu „hledám vůdce, co vše zařídí“ u mnohých i po 32

letech je překvapivá, kráčí za nimi nevidouce, že jejich vábné

píšťaly je vedou neomylně k útesu. Já osobně si 17. 11. připomínám, co je pro mne podstatné, a přeji

všem mladým, aby cestovali, pozorovali,

přemýšleli a nalézali, co je pro ně důležité,

protože co bude znamenat svoboda v budoucnu, bude na nich. n

Lubomír Brož, místostarosta MČ Praha 5

Radomír Palovský,, zastupitel MČ Praha 5

E-mail: lubomir.broz@praha5.cz

E-mail: radomir.palovsky,@praha5.cz