Pětka
LISTOPAD /2021
FÓRUM
Otázka měsíce
Jak vzpomínáte
na 17. listopad 1989?
Viděla jsem poprvé tátu plakat…
V roce 1989 mi bylo 15 let a události dnes nazývané sametovou revolucí jsem intenzivně prožívala. Na shromáždění k 17.
listopadu jsem nebyla, moji rodiče mně zakázali se účastnit
demonstrací poté, co jsem se v lednu 1989 při Palachově
týdnu náhodně připletla do zásahu policie proti shromáždění
v centru Prahy. Viděla jsem, jak jsou bezbranní lidé mláceni,
vláčeni po zemi, zatýkáni. Tehdy jsem zažila to, o čem jsem
jen slyšela ve vysílání Svobodné Evropy.
Zásah na Národní třídě byl ještě brutálnější. V následujících
týdnech se režim nezadržitelně hroutil a nebylo cesty zpět.
Přes mrazivé počasí byla ve vzduchu euforie, radost a naděje.
Chodili jsme na Václavské náměstí a zažili neskutečnou atmosféru na Letné. Když komunistické Federální shromáždění
změnilo ústavu a zrušilo článek o vedoucí úloze KSČ, viděla
jsem svého tátu poprvé plakat.
A pak už se revoluce přenesla i k nám do školy. Všichni
nosili placku OF, vyvěšovali plakáty o svobodných volbách. Ti
největší borci měli tričko „Havel for president“. Přestali jsme
učitelkám říkat soudružko a místo ruštiny
nás tělocvikář učil anglicky. Byl tak o dvě
lekce napřed. Byla to výjimečná doba a jsem
vděčná, že jsem ji mohla zažít. n
Kateřina Poláková, zastupitelka MČ Praha 5
E-mail: katerina.polakova@praha5.cz
24
Úžasná doba, kterou snad nejde popsat
Malá vzpomínka
Na samotný 17. listopad před 32 lety vzpomínám opravdu
matně, nebyl internet, sociální sítě, většina informací se šířila
ústně. Bylo mi 23 let, chodil jsem do svého prvního zaměstnání po VŠE, snili jsme v hospůdkách a vinárničkách o podnikání
a svobodném cestování. Na studentské demonstraci jsem
nebyl, ale vzpomínám, že již večer se začala šířit informace
o násilném potlačení akce a o mrtvém studentovi.
O následujícím víkendu jsme všichni chytali informace
o vzniku stávkových výborů v divadlech a vysokých školách,
o vzniku Občanského fóra, byli jsme položit květiny na Národní
třídě. Následovaly demonstrace na Václavském náměstí
i v mnoha dalších místech ČR. Vzpomínám, jak jsme stáli na
Václaváku, bylo nás prý snad 150 tisíc, a poslouchali projevy
z balkonů Melantrichu, když se začala šířit informace, že
armáda se postavila za vládu a směrem na Prahu vyjely tanky.
Každý z nás si tehdy vzpomněl na rok 1968. Vzpomínám, jak
jsme v práci, ve státním podniku, vytvořili stávkový výbor a šli
přednést naše požadavky vedení. Věděli jsme, že v případě
neúspěchu revoluce jsme vyřízeni. Ale
smáli jsme se na sebe a věřili ve splnění
snu o svobodě. Byla to úžasná doba, kterou
nejde popsat. n
17. 11. 1989 jsem se po práci cestou domů k rodině z Akademie věd v Krči přidal ke studentskému shromáždění na
Albertově a následně skončil na Národní třídě před kordonem
policistů. Co následovalo, je všeobecně známé, nicméně osobní zkušenost byla, že tlak uvnitř masy studentů byl takový, že
se mi utrhl řemen tašky a ta zůstala ležet na ulici. Následující dny sice přinesly euforii, „To nemohou ustát!“, ale nikdy
nezapomenu na strach páteční noci, mnohem více o rodinu
než o sebe, protože v tašce zůstaly veškeré mé doklady a měli
je „oni“.
Uvědomil jsem si, jak moc je NEsvoboda rakovina duše,
jak rozežírá vědomí, co je důležité a co podružné, co potřebné
a co zbytné. Jak přiměje mnohé rezignovat na rozhodování
o sobě samém a uzavřít v nejbližším okolí, rodině, na své
zahrádce a vně nechat na někom jiném, „ať to zařídí“. Přetrvávání pocitu „hledám vůdce, co vše zařídí“ u mnohých i po 32
letech je překvapivá, kráčí za nimi nevidouce, že jejich vábné
píšťaly je vedou neomylně k útesu. Já osobně si 17. 11. připomínám, co je pro mne podstatné, a přeji
všem mladým, aby cestovali, pozorovali,
přemýšleli a nalézali, co je pro ně důležité,
protože co bude znamenat svoboda v budoucnu, bude na nich. n
Lubomír Brož, místostarosta MČ Praha 5
Radomír Palovský,, zastupitel MČ Praha 5
E-mail: lubomir.broz@praha5.cz
E-mail: radomir.palovsky,@praha5.cz