Pocit, že jste užiteční, je velmi léčivý

Školka V Úvalu běžně přijímá děti s nějakým handicapem. „Společně hledáme cesty, jak to udělat, aby to šlo. Musíme ale bezpečně vědět, kdy už je situace nad naše síly. Opravdu si nemyslíme, že zachráníme celý svět,“ říká její ředitelka.

PĚTKA ZÁŘÍ 2026

12

Rozhovor

Mottem Kateřiny Věrtelářové icelého

týmu školky je: „Sice jako učitelka

neodpovídám za to, co přesně které

dítě ten den zvládne anaučí se, ale

stoprocentně odpovídám za to, jak se

ten den unás cítí aco prožívá.“

Vaše školka přijímá iděti srůznými

handicapy. Co vás ktomu přivedlo?

Chceme tvořit otevřenou komunitu

pro všechny, kdo vní chtějí být. Má to

ale ihluboký osobní rozměr. Když se

mi narodila autistická dcera, život se

mi obrátil naruby. Tehdy byla informo-

vanost úplně jiná než dnes. Sama jsem

si prošla strachem, nejistotou aslo-

žitým hledáním pochopení. Inkluzi

proto unás nevnímáme jako tabulko-

vou povinnost, ale jako naprosto při-

rozenou věc. Věříme, že pestrost děti

obohacuje aže každé dítě si zaslouží

maximum příležitostí krozvoji.

Sjakými diagnózami máte ve školce

děti?

Předškolní věk je doba, kdy se většina

diagnóz teprve vynořuje. Mateřská

škola bývá prvním místem, kde se

děti potkávají světším kolektivem

vrstevníků akde se odlišnosti poprvé

výrazněji projeví. My učitelé vtom pro

rodiče často hrajeme roli důležitých

průvodců aporadců.

Rukama nám prošly aprocházejí

děti sporuchami autistického spektra,

ADHD, syndromem fragilního X,

vývojovou dysfázií, logopedickými

vadami, ale istělesným azrakovým

postižením nebo Duchennovou sva-

lovou dystroí. Úzce spolupracujeme

také sdiabetologií ve FN Motol, takže

běžně integrujeme děti sdiabetem či

dietními omezeními.

Když vidím strach vočích rodičů,

kterým se pod tíhou diagnózy hroutí

svět, vzpomenu si na rok 1988. Tehdy

jsem jako začínající učitelka potkala

holčičku srozvíjející se svalovou atro-

í. Její rodiče ani já jsme vůbec netušili,

co bude dál. Ztéhle holčičky vyrostla

úžasná žena, která je úspěšná ve své

profesi apředloni tančila na vozíku ve

StarDance pro Paraple! Přiznávám se,

proplakala jsem to. Pro nás ipro rodiče

je to živoucí důkaz, že startovací čára

ve školce sice může být klikatá, ale

limity vživotě neexistují.

Máte pro přijímání těchto dětí

nějaká omezení?

Samozřejmě že máme svá omezení.

Prvním znich je prostor. Jsme malá

škola anejsme plně bezbariéroví. Chybí

nám například klidová místnost, kde

by děti mohly vklidu získat zpátky

vládu nad svým tělem aemocemi.

Kvůli tomu jsem už zrušila ivlastní

ředitelnu. Proměnila jsem ji na menší

klidovou zónu azároveň pracovnu

pro individuální iskupinovou práci

sdětmi, ale stále je to málo.

Druhým limitem jsou naše personál-

ní kapacity. Vždy si musíme dohledat

informace, sednout si srodiči, týmem,

třeba islékařem ana rovinu si říct, zda

situaci zvládneme azda to bude ku

prospěchu dítěte iostatních. Nikdy to

není jen mé manažerské rozhodnutí,

každý ztýmu má prostor se vyjádřit.

Společně hledáme cesty, jak to udělat,

aby to šlo. Musíme ale bezpečně vědět,

kdy už je situace nad naše síly. Opravdu

si nemyslíme, že zachráníme celý svět.

Izvašich slov je zřejmé, že soužití

hendikepovaných dětí sostatními,

zejména ze začátku, mohou provázet

komplikované situace. Nemají znich

ostatní rodiče obavy? Jak takové

situace zvládáte?

Obavy rodičů jsou lidské azcela pocho-

pitelné. Často se ptají: Nemůže to moje

dítě nějak zabrzdit? Budete mít čas na

KATEŘINA VĚRTELÁŘOVÁ:

Pocit, že jste užiteční,

je velmi léčivý

Školka V Úvalu

pořádá i letní

tábory, kterých

se zúčastňují děti

i rodiče. Kateřina

Věrtelářová je

na snímku druhá

zleva

Rodinná

fotograe

zloňských Vánoc:

Vpravo paní

Věrtelářová,

uprostřed její

maminka Milada

Fišerová, která

VÚvalu také učí,

avlevo její vnučka

Anna, dcera paní

Věrtelářové

Josef Červinka

(vlevo) ašéftrenér

Pavel Knob strávili

za vesly prakticky

celý život. Josef

Červinka vesluje

už 60 let

Školka VÚvalu běžně

přijímá děti snějakým

handicapem.

„Společně hledáme

cesty, jak to udělat,

aby to šlo. Musíme

ale bezpečně vědět,

kdy už je situace nad

naše síly. Opravdu

si nemyslíme, že

zachráníme celý svět,“

říká její ředitelka.

FOTA: KATEŘINA VĚRTELÁŘOVÁ