Pětka

ČERVEN /2021

ROZHOVOR

HEREC A MODERÁTOR JAN ANTONÍN DUCHOSLAV:

Pětka byla můj druhý domov

Když se ponoří do vzpomínek na studentská léta,

výraz tváře mu dokreslí typický přidrzlý úsměv,

u kterého se holkám v minulém století podlamovala

kolena, když si v televizi Viktor Cabadaj coby jeden

z „machrů“ nahodil patku před „sněženkami“.

Muž, kterému zvučná herecká jména v dobrém

záviděla a závidí celoživotní popularitu díky jedné

filmové roli, svolil s rozhovorem na téma otcovství.

že moji kluci ho měli a něco se i tak

naučili.

n Ale pořád je to rok bez kroužků,

hromadných školních akcí, přestávek. Přestávky, co já pamatuju,

byly hrozně důležitý. Možná vůbec

nejdůležitější z celý školy.

n Tondo, půjdeme rovnou k věci.

To máš pravdu. V tomhle smyslu je

ten rok prostě v háji. Veškerý pohybový aktivity, rozvoj osobnosti a dovedností. To všechno skoro zamrzlo.

Možná se děti naučily lépe ovládat

technologie, vyhledávat informace, ale

spíš bych to označil jako „nevývoj“.

Na druhou stranu to vlastně bylo

svým způsobem podobný jako u toho

nesmrtelnýho Cabadaje. Ve filmu šlo

vlastně o přirozenou rebelii dospívajících dětí proti nějakým pravidlům

a zákazům. A to řešení bylo podobný.

Zákazy obejdeme. Akorát ve filmu to

byla přirozená situace a šlo o týdenní

zájezd na hory, tady je rok v háji a děti

nemohly přirozeně chodit do školy.

Teprve uvidíme, co to znamená.

No, já jsem jeden z nejlepších otců.

n A jak trávil jeden z nejlepších otců

n Vzácná chvíle. Dva z nejlepších

Asi to není překvapivé, ale tahal jsem

kluky na hory.

J

elikož se autor rozhovoru a zpovídaný Jan Antonín Duchoslav (56)

už nějaký čas oslovují křestními

jmény, a setkání proběhlo na čerstvě

otevřené zahrádce Andělského pivovaru, je i přepis rozhovoru v srdečném

a autentickém duchu.

Jaký jsi otec?

nouzový stav s dětmi?

otců u jednoho stolu…

No, snažím se. Ale jak to mám posoudit? Není tajemství, že jsme s manželkou už pár let od sebe, snažím se

s klukama být, jak to jen jde. S jejich

maminkou máme naštěstí nadstandardní vztahy a umíme si vyjít vstříc.

Což si myslím, že je pro ty kluky

důležitý. Každý dítě chce mít mámu

a tátu, a chce je mít spolu. To je jasný.

Ale když to nevyjde, tak je důležitý,

aby tu naši chybu, protože to je chyba

dospělých, tak aby ji děti pocítily co

nejméně.

n Vždyť byly zavřený…

Hory fungovaly. Akorát bez režimu,

protože byly vládou zavřený. Fungovaly běžky, skialpy a pěší turistika, ale živelně a bez zázemí, což bylo podle mě

mnohem horší. Bordel, nedodržování

žádných pravidel, natož hygienických

a nikdo s tím nebyl schopen dělat

cokoli. Pořád si myslím, že nechat

otevřeno s jasným provozním řádem

by bylo lepší. Vytáhnul jsem kluky na

lyže i do Polska a Rakouska, a tam to

fungovalo.

n Děti mají za sebou, podobně jako

my všichni, hodně zvláštní rok.

Myslím, že až ti lidi budou plivat na

rakev, tak jich pár bude plivat na

Viktora „Vikiho“ Cabadaje. Napadlo

tě, jak by on prožíval rok v nouzovém

stavu bez kolektivu, bez lyžáku…?

Musím se přiznat, že jsem nad tím

takhle vůbec neuvažoval a tou otázkou

jsi mě zaskočil.

n Ano, ale to není zase tak těžký…

No počkej. Vážně přemýšlím, jak by

to Cabadaj mohl prožívat. No, vezmu

to pohledem svých kluků. Co já

16

Se svými syny

(9 a 12 let) se snaží

trávit co možná

nejvíce času

vím, tak kromě několika dětí, jejichž

rodiče jsou částečně opatrní a částečně

hysteričtí, se děti venku normálně potkávaly. Takže zavření škol se v tomhle

podle mě minulo účinkem. Kluci,

jak jim skončila distanční výuka, tak

vypadli ven a scházeli se normálně

s kamarádama. Tomu se prostě nedalo

zabránit. A podobně si nedovedu moc

představit, že by zrovna Cabadaj byl

poslušně zavřenej doma. Nějak by

absolvoval distanční výuku. Nevím

jak velký „morál“ by měl, ale doufám,

n A co materiální stránka věci?

Herec bez divadla, bez akcí…

To je úplně víš kde… Teď je snad světlo v tunelu, ale kdo ví, co bude. Možná

bych měl jásat, že se blíží nějaká představení, ale já už pomalu nevím, jak se

to dělá. Jak se tvářit. To je, jako když

houslista rok necvičí, taky bude mít

trochu problém. Nebo když fotbalista

sedí rok na lavičce. Dokonce může

i trénovat, ale v zápase to nebude nic

moc. Všechno zapomeneš. A my byli

15 měsíců mimo hru…