Noviny Pětka

Časopis městské části Praha 5,

Strana 19

ČASOPIS RADNICE MČ PRAHA 5 PĚTKA
19
smalým synkem, jeho první žena,
podle pamětníků velice krásná, ze
-
mřela vmladém věku. Atak si nakonec
namluvil tuto Růženu. „Já jsem byla
takovej malej chcípáček tehdy, špatně
jsem jedla amoje maminka se stetou
Růženou dohodla, že budu do té hos
-
pody chodit na víkend vypomáhat,“
pokračuje paní Holá.
OKURKY ZE TŘETÍHO SCHODU
„Sbírat půllitry, vysypávat popelníky,
kartáčem čistit keramické podtácky,
večer zamést atak. Ataké jsem měla
dělat trochu společnost mladšímu
synovi Fišera, protože tam byl sám,
jmenoval se Láďa. Nastupovala jsem
každý pátek vpět hodin, chodila jsem
někdy tak asi od roku 1949. Ale mně se
tam nelíbilo, teta Růža na mě byla do
-
cela zlá, starala se ohospodu, ale onás
děti vůbec. Maminka mě tam dala
hlavně proto, že si myslela, že vhospo
-
dě nebude nouze ojídlo, jenomže teta
nám nikdy žádné nedala.
Nebýt pana Fišera, tak jsme snad
sLáďou umřeli hlady. On nám nechá
-
val svačiny pod pípou, pak jsme snimi
chodili na půdu, aby nás teta neviděla.
Strýc měl kolem výčepu police srůz
-
nými dobrotami, tyčinky, sušenky,
slané věci, prostě věci pro štamgasty.
Aztoho nám občas dával mlsání. Nebo
někdy nějaký host chtěl, abych mu
přinesla pivo, to potom strejda Fišer
povídal: ‚Tak když sis ji vyžádal, tak ji
taky odměň!‘ Aten host říkal: ‚Když
neucintne, tak dobře, dostane…‘ To
jsem se samozřejmě snažila adosta
-
la pak třeba nějakou čokoládovou
tyčinku. Ještě si pamatuju, jak jsme
tetě kradli okurky. Vzadu vlokále byla
kuchyň avedle sál, odkud se dalo jít do
sklepa. Atam my jsme chodili tajně na
nakládané okurky, měla je na třetím
schodě. Láďa jich vždycky pár vytáh
-
nul astěmi jsme potom zase pelášili
na půdu, kde jsme je mlsali.“
HOSTINSKÝ VJELENICOVÉ VESTĚ
Lokál UŠkrobařů byl tehdy malý, dle
vzpomínek paní Holé až trochu ponu
-
rý, buď vymalovaný tmavými barvami,
nebo obložen tmavým dřevem, díky
čemuž působil prý temně, muselo se
tady neustále svítit. Výčep býval po
vstupu na levé straně, hostinský viděl
od pípy oknem až na chodník. Sami
Fišerovi bydleli vprvním patře.
„Lidí tu bývalo hodně, nejvíc
zaměstnanci zvedlejšího pivovaru,
kteří chodili na polévku, hlavně
na dršťkovou, ale třeba taky na
svíčkovou. Teta Růžena inkasovala,
hlídala, měla na povel kuchyň asál,
ale sama už tenkrát nevařila, jestli
dřív, tak to já nepamatuju. Tedy
sjednou výjimkou, dělala takovou
specialitu, nakládaný tvaroh, míchal
se spepřem, solí, pivem ačímsi
dalším… no smrdělo to tak, že proti
tomu isyrečky voněly. Ale chlapi to
milovali.“ Nepochybně tedy nějaká
dobová varianta pivního sýra.
Paní Holá pokračuje: „Vkuchyni
byla zaměstnaná kuchařka, potom
myčka nádobí auklízečka. Avlokále
roznášeli dvě číšnice. Strejda dbal na
čistotu, třeba když pršelo, tak udveří
ležely takové velké rohože akaždý si
musel pořádně očistit boty. Pivo měl
rád, vodu snad ani nepil, vždycky říkal,
že voda je jen na mytí, araději si dal
pivíčko. Před pípou měli stálé místo
jeho kamarádi, ikdyž zrovna neseděli
vlokále, nikdo na jejich místa nesměl.
On to byl moc hodný člověk, vždycky
když jsem přišla, podal mi ruku adal
pusu. Abyl veselý, pořád se usmíval.
Dělal tam snad až do smrti, někdy do
konce 50. nebo začátku 60. let.“
Lukáš Berný, lukas.berny@volny.cz
Dokončení vpříštím vydání
Zimní momentka zroku 1985 ukazuje nejen podobu hostince za socialismu,
ale přibližuje také tehdejší zimní módu aautomobilový park škodovek ažigulíků.
Zcela vpravo jsou vidět zadní světla autobusu Škoda ŠM 11
Nastupovala jsem každý pátek vpět hodin,
chodila jsem někdy tak asi od roku 1949. Ale
mně se tam nelíbilo, teta Růža na mě byla
docela zlá, starala se ohospodu, ale onás děti
vůbec. Maminka mě tam dala hlavně proto,
že si myslela, že vhospodě nebude nouze ojídlo,
jenomže teta nám nikdy žádné nedala.
300 let
Současní majitelé měšťanského
hostince UVáhy uvádějí, že první
písemná zmínka odomě je starší
než 300 let, na mapě Smíchova je
jasně zakreslen vroce 1713, kdy byl
vmajetku Schwarzenbergů.
Noviny Pětka