Pětka
www.praha5.cz
Portrétní fotografie smíchovského
starosty Aloise Elhenického
Císařská listina
dokládající povýšení
Smíchova na
město a potvrzující
smíchovský znak
proměnou. Celá řada zdejších továren
ukončila provoz a tyto brownfieldy se
s ohledem na blízkost Prahy stávaly
lukrativní investicí. Vznikly zcela nové
bloky honosných obytných budov
ve slohu novorenesance, novobaroka i začínající secese, do nichž se
stěhovali příslušníci pražské i místní
honorace, podnikatelé, lékaři, vojáci
nebo vysocí státní úředníci.
Tuto proměnu Smíchova z tovární čtvrti v reprezentativní místo, jež
se stalo „dobrou adresou“, podpo-
ruje i radnice v čele s Elhenickým.
Iniciuje výstavbu městské vodárny,
dále elektrárny a celé řady moderních
školních budov. Do centra zájmu se
dostává zdraví obyvatel, a tak jsou
podporovány veřejné parky a dbá se
na vydláždění a čistotu ulic. Energický
starosta neváhal Smíchovu vtisknout
novou tvář a v roce 1901 jej pochválil
sám František Josef I. při císařské
návštěvě. Na otázku, zda je Smíchov
velké město, mohl mocnáři odvětit,
že „jen v minulém desetiletí vzrostlo
skoro o polovici“.
O to více rozpaků způsobilo v následujícím roce zjištění, že Smíchov
vlastně žádným městem není. S touto
zprávou předstoupil před obecní
zastupitele starosta Elhenický poté,
co se jako marnou ukázala snaha
nalézt v archivech povyšující dekret.
Publicistika vše náležitě rozmázla
a v Národních listech si neodpustili
jízlivé poznámky na adresu sebevědomé osady a jejích obyvatel, kteří „ode
dneška žijí pod dojmem překvapení,
že nejsou měšťáky, nýbrž že bydlí
v obci, která nemá pražádného práva
užívati označení města“.
Pochopitelně vyvstala diskuze nad
otázkou, jak se pomýlená představa o statutu obce rozšířila, přičemž
nejblíž k pravdě má hypotéza, že
k pochybení došlo v zákoně z 60. let
19. století o volbě zemských poslanců
do městské kurie, přičemž „kde se
toto označení vzalo, nikdo nepátral,
ale vžilo se záhy“. Přesvědčení o statutu obce se přenášelo z generace na
generaci, až nakonec nikdo o této věci
nepochyboval.
Na konci roku 1902 se proto smíchovští zastupitelé rozhodli požádat
císaře o povýšení obce na město.
S ohledem na ukázkový stav sídelní
jednotky s povýšením už v lednu 1903
souhlasil Zemský výbor, který žádost
Postupně se vypracoval
mezi uznávané stavitele.
K jeho realizacím patřily
mimo jiné palác Hypoteční
banky na Senovážném
náměstí, holešovická
jatka, budova ústavu
pro hluchoněmé na
Smíchově nebo úprava
části klášterního areálu
sv. Gabriela.
označil za „v každém směru odůvodněnou“, načež se obec nejvyšším
císařským rozhodnutím datovaným
22. února 1903 stala suverénním
městem. Místní občané se od té doby
s čistým svědomím mohli označovat
za plnohodnotné měšťany, za což jeho
císařskému blahorodí vzdali projev
díků u stupňů trůnu, jak se za časů
monarchie slušelo, a v návaznosti na
povýšení byl Smíchovu potvrzen také
městský znak, jenž je dosud základem
znaku páté městské části.
Alois Elhenický se tak stal prvním
starostou města Smíchova a komunální politice se věnoval i po ztrátě
vrcholné funkce v roce 1906. Na Smíchově žil i s manželkou a dcerou až do
své smrti 23. října 1915 a je pochován
na Olšanských hřbitovech. n
Pavel Fabini
27