Pětka

www.praha5.cz 

Portrétní fotografie smíchovského

starosty Aloise Elhenického

Císařská listina

dokládající povýšení

Smíchova na

město a potvrzující

smíchovský znak

proměnou. Celá řada zdejších továren

ukončila provoz a tyto brownfieldy se

s ohledem na blízkost Prahy stávaly

lukrativní investicí. Vznikly zcela nové

bloky honosných obytných budov

ve slohu novorenesance, novobaroka i začínající secese, do nichž se

stěhovali příslušníci pražské i místní

honorace, podnikatelé, lékaři, vojáci

nebo vysocí státní úředníci.

Tuto proměnu Smíchova z tovární čtvrti v reprezentativní místo, jež

se stalo „dobrou adresou“, podpo-

ruje i radnice v čele s Elhenickým.

Iniciuje výstavbu městské vodárny,

dále elektrárny a celé řady moderních

školních budov. Do centra zájmu se

dostává zdraví obyvatel, a tak jsou

podporovány veřejné parky a dbá se

na vydláždění a čistotu ulic. Energický

starosta neváhal Smíchovu vtisknout

novou tvář a v roce 1901 jej pochválil

sám František Josef I. při císařské

návštěvě. Na otázku, zda je Smíchov

velké město, mohl mocnáři odvětit,

že „jen v minulém desetiletí vzrostlo

skoro o polovici“.

O to více rozpaků způsobilo v následujícím roce zjištění, že Smíchov

vlastně žádným městem není. S touto

zprávou předstoupil před obecní

zastupitele starosta Elhenický poté,

co se jako marnou ukázala snaha

nalézt v archivech povyšující dekret.

Publicistika vše náležitě rozmázla

a v Národních listech si neodpustili

jízlivé poznámky na adresu sebevědomé osady a jejích obyvatel, kteří „ode

dneška žijí pod dojmem překvapení,

že nejsou měšťáky, nýbrž že bydlí

v obci, která nemá pražádného práva

užívati označení města“.

Pochopitelně vyvstala diskuze nad

otázkou, jak se pomýlená představa o statutu obce rozšířila, přičemž

nejblíž k pravdě má hypotéza, že

k pochybení došlo v zákoně z 60. let

19. století o volbě zemských poslanců

do městské kurie, přičemž „kde se

toto označení vzalo, nikdo nepátral,

ale vžilo se záhy“. Přesvědčení o statutu obce se přenášelo z generace na

generaci, až nakonec nikdo o této věci

nepochyboval.

Na konci roku 1902 se proto smíchovští zastupitelé rozhodli požádat

císaře o povýšení obce na město.

S ohledem na ukázkový stav sídelní

jednotky s povýšením už v lednu 1903

souhlasil Zemský výbor, který žádost

Postupně se vypracoval

mezi uznávané stavitele.

K jeho realizacím patřily

mimo jiné palác Hypoteční

banky na Senovážném

náměstí, holešovická

jatka, budova ústavu

pro hluchoněmé na

Smíchově nebo úprava

části klášterního areálu

sv. Gabriela.

označil za „v každém směru odůvodněnou“, načež se obec nejvyšším

císařským rozhodnutím datovaným

22. února 1903 stala suverénním

městem. Místní občané se od té doby

s čistým svědomím mohli označovat

za plnohodnotné měšťany, za což jeho

císařskému blahorodí vzdali projev

díků u stupňů trůnu, jak se za časů

monarchie slušelo, a v návaznosti na

povýšení byl Smíchovu potvrzen také

městský znak, jenž je dosud základem

znaku páté městské části.

Alois Elhenický se tak stal prvním

starostou města Smíchova a komunální politice se věnoval i po ztrátě

vrcholné funkce v roce 1906. Na Smíchově žil i s manželkou a dcerou až do

své smrti 23. října 1915 a je pochován

na Olšanských hřbitovech. n

Pavel Fabini

27