Pětka

www.ipetka.cz 

že chodí do české školy. Mluví bezva

česky a možná si tady založí rodiny.

Moje manželka je ale Rumunka.

n Jak se z vašeho pohledu k círk-

vi chovají a staví veřejné orgány?

Zaznamenali jste nějakou neochotu

či nevraživost?

Říká se v Bibli, že křesťané jsou solí

země. Jestli veřejné orgány nebo jiní

se chovají bez chuti k církvi, možná

jim chybí sůl. Ale to není vše. Lidé

se musí mít rádi navzájem, nejde

to jednosměrně. Církev nemusí být

uzavřená organizace, je nedílnou

součástí společnosti a i společnost

to musí takhle vnímat. Bohužel, my

jsme všichni lidé, a proto potřebujeme Boha jako toho, který je naším

Stvořitelem a který jediný je schopen

nás opravit a držet na správné cestě

životem. Takhle to vnímám a myslím,

že Boha potřebuje každý.

n Máte nějaké nové informace ohled-

ně katastrofy shořelého chrámu

svatého archanděla Michaela?

Právě jsem v sobotu mluvil s pánem

od hasičů, který vyšetřuje požár.

Výsledky dostanu v příštích dnech. Co

se týká rekonstrukce, jsem v kontaktu

s lidmi z Magistrátu hlavního města

a určitě se snažíme podpořit projekt

rekonstrukce, protože chrám nám

chybí a chceme se tam vrátit co nejdříve, i když už to nemůže být stejné.

Podpora od lidí byla pro mě nejen

oporou v těch těžkých chvílích, ale

i milé překvapení. Třeba jedna paní

z magistrátu mi říkala, cituji: „Nejste

v tom sami, jsme s vámi a kostel zrekonstruujeme.“

ANDREI IOAN DANCIU (37 let)

Prot. Andrei pochází z Transylvánie, od roku 1990 žil v západorumunském Aradu. Teologii

vytudoval tamtéž, od roku 1998 do

roku 2009 (seminář, VŠ, mgr. Titul).

Letos započal také navazující doktorské studium na své Alma mater.

V Praze už působí bezmála

dvanáct let. Až tady, po tříleté

přípravě ještě v Rumunsku, byl

vysvěcen na kněze, a to v březnu

2009 v Katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, v hlavním

chrámu Metropolitní rady Pražské

pravoslavné eparchie. Všech jeho

pět dětí – čtyři kluci a jedno děvče

– se narodilo v Praze a mají české

občanství. Je duchovním správcem

Pravoslavné církevní obce chrámu

sv. Michaela v zahradě Kinských

s titulem Protojerej.

Potom se ozvali lidi, které jsem

ani neznal, že by nám rádi pomohli.

To beru i jako plod naší dosavadní

snahy. Celou dobu jsme se snažili

zpřístupnit kostel pro každého, kdo

ho chtěl navštívit, buď ve skupinkách,

anebo osobně. Bohoslužby tam byly

pravidelně pětkrát v týdnu, takže lidé

se mohli podívat dovnitř skoro každý

den. Často mi říkali: „Bydlím tady

celý život, ale to vidím poprvé, je to

nádhera.“

n Mohl byste čtenáře seznámit se

svým osobním pocitem, se kterým

jste přijal zprávu o této hrůze?

Nejdřív mi kamarád poslal fotografie

s kostelem v plamenech a ptal se, jestli

o tom něco vím. Já jsem odpověděl, že

to je asi legrace. Pak jsem se vydal na

cestu ke kostelu, a když jsem se dostal

do Kinského zahrady a viděl hasiče

po uličkách, tak až pak jsem teprve

pochopil. Byl to opravdu šok. Den

předtím jsme měli bohoslužbu a ještě

týž den večer měla být další.

Bylo mi jasné, že není šance nic

zachránit a že nejdřív se musí obnovit

bohoslužby. Na to přišla pomoc od

různých církví, od kamarádů kněží.

Nakonec nás přijala farnost starokatolíků v kostele svatého Vavřince,

u rozhledny na Petříně, kousek od

svatého Michaela. Bohoslužby jsme

obnovili jenom částečně, ale máme

naději, že bude lépe.

n Jak letos oslavíte Vánoce?

Vánoce oslavíme jako všichni v této

napjaté situaci s Covidem. Děti

budou mít dárky, budeme mít bohoslužby, naděje a přání v modlitbách

na Nový rok. Hlavně doufám, že

se všichni trochu probereme z této

mimořádné situace, abychom zvládli

i nadále žít v naději. Děti se musejí

vrátit do školy a my do práce beze

strachu, že za měsíc nebo dva budeme zase zavřeni. Ale za to musíme

prosit Boha o pomoc. Proto jsou

Vánoce, aby se lidé a andělé radovali

z Božího příchodu mezi nás.

n Sledujete dění ve světě? Kde je

podle vás následovníkům Krista

nejvíce komplikován život či cesta?

Občas čtu zprávy i ze zahraničí. Vidím

to i ve svém životě, že není jednoduché stát se křesťanem, protože křesťané se nenarodí, oni se stávají křesťany,

což říká jeden světec ze sedmého

století. Ale tomu určitě pomáhá nebo

škodí i okolí. A vidíme všichni, že

věřící jsou obecně v nenávisti po světě

hlavně tam, kde se potkávají různá

náboženství. Data ukazují, že jeden

z osmi křesťanů je pronásledován

v různých zemích. n jf

19