Pětka
PROSINEC /2020 I LEDEN /2021
ROZHOVOR
KNĚZ ANDREI IOAN DANCIU:
Podpora lidí vás vždy
dostane z nejhoršího
Požár kostela svatého archanděla Michaela
byl pro nás šok. Takové krizové situace jsou
ale prověrkou, co v lidech opravdu je.
Ozvali se i úplně neznámí lidé, že nám chtějí pomoci
svatostánek zrenovovat, dokonce i z vysokých míst.
Taková je bezprostřední zkušenost duchovního
správce kostela a kněze rumunské ortodoxní
komunity v Praze Andreie Ioana Danciu.
N
enávist vůči křesťanům je
podle něj všudypřítomná, a jak
vidno, křesťany jedině posiluje. V Praze žije od února roku 2009.
Nikdy nepočítal s tím, že by odjel
z Rumunska, ale s Českou republikou
měl starší vztahy.
n Jak jste se vlastně ocitl v Praze?
Už od roku 2004 jsme s kamarády z církevního sboru pravidelně
navštěvovali Česko prostřednictvím
inženýra Dedulea, Rumuna žijícího
tady mnoho let, když jsme se účastnili různých kulturních akcí nebo
folklorních mezinárodních festivalů
organizovaných Folklorním sdružením České republiky nebo jiných akcí
pod záštitou rumunské ambasády.
Díky tomu se naše vztahy prohloubily,
a když pravoslavná církev v ČR dostala k užívání kostelík svatého Michaela
v zahradě Kinských a mně bylo nabídnuto farní radou stát se farářem, přišlo
to jako milé překvapení, a tak jsem ho
akceptoval.
Celou dobu
jsme se
snažili
zpřístupnit
kostel pro
každého,
kdo ho chtěl
navštívit,
buď ve
skupinkách,
anebo
osobně.
Andrei Ioan Danciu
působí jako kněz
v nedávno
vyhořelém kostele
svatého archanděla
Michaela
18
Bohoslužby pro Rumuny se konaly
už od roku 2007, organizoval je rumunský mnich žijící na východě Čech,
který proto jezdíval do Prahy. To potom vedlo k založení aktuální farnosti.
Chrám svatého Michaela jsem
převzal 25. března 2009, když jsem
byl vysvěcen na kněze Metropolitou
Kryštofem, tehdejší hlavou Česko-slovenské pravoslavné církve.
Kostel byl úplně prázdný, jen pár ikon
vypůjčených od jiné farnosti zdobilo
stěny. Postupně jsme spolu s věřícími
začali sbírat další ikony a předměty
na bohoslužby, pak jsme objednali
nové a koupili vše, co bylo zapotřebí
k pravidelné bohoslužbě. Lidé se
začali scházet a postupně se vytvořila aktuální komunita kolem tohoto
vzácného svatostánku.
Za to vše chci poděkovat Bohu
a mým farníkům a kamarádům, kteří
farnost podporovali a budou i nadále.
n Co život v Česku? Jak byste popsal
povahu Čechů?
V Česku se cítím skoro jako doma už
proto, že se nám tady narodilo všech
našich pět dětí. Sice jsem se trochu
pral s českým jazykem, ale dnes tu
máme spoustu kamarádů a známých.
Nelíbí se mi, že není možné, aby
člověk žil úplně ve štěstí, a musí si
vždy vybrat ze dvou nebo více variant.
Takže rodiče, sourozence či kamarády z mládí máme v Rumunsku, pak
někteří z těch, které jsme tady měli, se
vrátili do Rumunska. Ale díky Bohu
máme jich spoustu i tady. Nelze ale
nevnímat, že naše srdce jsou a budou
rozdělená.
Češi jsou z mého pohledu lidé,
kteří také trpěli za komunistů jako
Rumuni a kteří stále bojují za lidské
hodnoty a vlast. Možná i proto se
tady opakuje, že se cizinci musí naučit
česky. Nevadí mi to, protože s tím
souhlasím. To mi dává možnost cítit
se stále jako host mezi Čechy, což je
a bude pravda. Já jsem a budu Rumun
žijící v Česku. Moje děti se ale možná
budou cítit blíže k Čechům, nejen
proto, že se narodily tady, ale i tím,