Pětka

PROSINEC /2020 I LEDEN /2021

ROZHOVOR

KNĚZ ANDREI IOAN DANCIU:

Podpora lidí vás vždy

dostane z nejhoršího

Požár kostela svatého archanděla Michaela

byl pro nás šok. Takové krizové situace jsou

ale prověrkou, co v lidech opravdu je.

Ozvali se i úplně neznámí lidé, že nám chtějí pomoci

svatostánek zrenovovat, dokonce i z vysokých míst.

Taková je bezprostřední zkušenost duchovního

správce kostela a kněze rumunské ortodoxní

komunity v Praze Andreie Ioana Danciu.

N

enávist vůči křesťanům je

podle něj všudypřítomná, a jak

vidno, křesťany jedině posiluje. V Praze žije od února roku 2009.

Nikdy nepočítal s tím, že by odjel

z Rumunska, ale s Českou republikou

měl starší vztahy.

n Jak jste se vlastně ocitl v Praze?

Už od roku 2004 jsme s kamarády z církevního sboru pravidelně

navštěvovali Česko prostřednictvím

inženýra Dedulea, Rumuna žijícího

tady mnoho let, když jsme se účastnili různých kulturních akcí nebo

folklorních mezinárodních festivalů

organizovaných Folklorním sdružením České republiky nebo jiných akcí

pod záštitou rumunské ambasády.

Díky tomu se naše vztahy prohloubily,

a když pravoslavná církev v ČR dostala k užívání kostelík svatého Michaela

v zahradě Kinských a mně bylo nabídnuto farní radou stát se farářem, přišlo

to jako milé překvapení, a tak jsem ho

akceptoval.

Celou dobu

jsme se

snažili

zpřístupnit

kostel pro

každého,

kdo ho chtěl

navštívit,

buď ve

skupinkách,

anebo

osobně.

Andrei Ioan Danciu

působí jako kněz

v nedávno

vyhořelém kostele

svatého archanděla

Michaela

18

Bohoslužby pro Rumuny se konaly

už od roku 2007, organizoval je rumunský mnich žijící na východě Čech,

který proto jezdíval do Prahy. To potom vedlo k založení aktuální farnosti.

Chrám svatého Michaela jsem

převzal 25. března 2009, když jsem

byl vysvěcen na kněze Metropolitou

Kryštofem, tehdejší hlavou Česko-slovenské pravoslavné církve.

Kostel byl úplně prázdný, jen pár ikon

vypůjčených od jiné farnosti zdobilo

stěny. Postupně jsme spolu s věřícími

začali sbírat další ikony a předměty

na bohoslužby, pak jsme objednali

nové a koupili vše, co bylo zapotřebí

k pravidelné bohoslužbě. Lidé se

začali scházet a postupně se vytvořila aktuální komunita kolem tohoto

vzácného svatostánku.

Za to vše chci poděkovat Bohu

a mým farníkům a kamarádům, kteří

farnost podporovali a budou i nadále.

n Co život v Česku? Jak byste popsal

povahu Čechů?

V Česku se cítím skoro jako doma už

proto, že se nám tady narodilo všech

našich pět dětí. Sice jsem se trochu

pral s českým jazykem, ale dnes tu

máme spoustu kamarádů a známých.

Nelíbí se mi, že není možné, aby

člověk žil úplně ve štěstí, a musí si

vždy vybrat ze dvou nebo více variant.

Takže rodiče, sourozence či kamarády z mládí máme v Rumunsku, pak

někteří z těch, které jsme tady měli, se

vrátili do Rumunska. Ale díky Bohu

máme jich spoustu i tady. Nelze ale

nevnímat, že naše srdce jsou a budou

rozdělená.

Češi jsou z mého pohledu lidé,

kteří také trpěli za komunistů jako

Rumuni a kteří stále bojují za lidské

hodnoty a vlast. Možná i proto se

tady opakuje, že se cizinci musí naučit

česky. Nevadí mi to, protože s tím

souhlasím. To mi dává možnost cítit

se stále jako host mezi Čechy, což je

a bude pravda. Já jsem a budu Rumun

žijící v Česku. Moje děti se ale možná

budou cítit blíže k Čechům, nejen

proto, že se narodily tady, ale i tím,