Pětka
www.praha5.cz
Maska nalezená Františkem Peterou
Rohoznickým při stavbě
smíchovského nádraží
Sňatek Františka
Josefa I. s Alžbětou
Bavorskou vedl
k upevnění svazku
obou států
kami nakládat. Zaujal jej zejména
nález ženských ostatků pohřbených
„nohama a tváří k západu“ a „hlavou
k východu“ směrem k Vyšehradu.
S ohledem na podobu hrobu
se Petera domníval, že se jednalo
o ženu význačného postavení. Při
sobě měla bronzový prsten, spony
nebo náramek. Podobné nadšení je
patrné také ze záznamu o nálezu kamenné masky zpodobňující údajně
slovanského boha Pikulíka, vládce
nad říší mrtvých. Na místě se nacházely jak hroby kostrové, tak žárové,
zejména z dob kultury knovízské
a štítarské.
První jízda a česko-německé
zápolení
Práce na výstavbě smíchovského
nádraží trvaly do léta 1862. Sestávalo
z dvou hlavních budov, přičemž té
severní, blíž k předměstí, vévodila
hranolovitá novogotická věž s hodinami. Součástí areálu byla také
řada pomocných staveb rozesetých
v prostoru.
Dne 14. července se uskutečnilo
slavnostní otevření dokončené trati
a první jízda soupravy osmnácti vozů
tažených lokomotivami nazvanými
„Praha“ a „Plzeň“. Souprava zamířila
do západočeské metropole a zpět
na Smíchov, kam dorazila v sedm
hodin večer, načež ji u provizorního
oltáře vysvětil prelát Jeroným Zeidler.
S ohledem na atmosféru doby při akci
rezonovala i tehdy dominantní národnostní otázka.
Ostří kritiky ze strany českých
národovců, že po nové železnici víc
„německého mravu, více německé kultury se k nám přiveze“, se
snažil otupit ministerský rada Weiss:
„Znám všechny rakouské národy
z vlastní zkušenosti a ctím každý
jednotlivý pro jisté jeho vlastnosti.
Žádný sám o sobě nemůže být silným, ale všechny dohromady budou
tvořiti pevnou hradbu, budou-li
svorni. Protož připíjím na svornost
národů rakouských, a zvláště národů
této české země“, zakončil svůj
projev. Ale jak už dnes víme, cesta
k národnostnímu smíru byla ještě
dlouhá a velmi trnitá.
Epilog
Nádraží se přes tři desetiletí nazývalo Praha – Česká západní dráha
podle soukromé společnosti, která trať
provozovala. Od devadesátých let 19.
století neslo prosté označení Smíchov, později Smíchov státní nádraží.
Od dvacátých let až do současnosti
představuje oficiální název nádraží
Praha-Smíchov. Od sedmdesátých
let 19. století s ním sousedila nádraží
nově postavených železnic Pražsko-duchcovské a Buštěhradské dráhy.
Zprovozněna tehdy byla i dráha
spojující Smíchov s hlavním pražským
nádražím, jejíž součástí se stal i nově
postavený železniční most. V padesátých letech 20. století pak došlo ke
zbourání hlavních nádražních budov
a k výstavbě jediné v klasicizujícím
funkcionalistickém stylu s výzdobou
odrážející tehdejší politické klima. n
Pavel Fabini
Původní podoba areálu smíchovského nádraží
27