Pětka
ČERVEN /2022
HISTORIE
19. STOLETÍ
Když se „železný had“ poprvé
rozjel ze Smíchova do Bavor
Mezi významné události
v „dlouhém“ devatenáctém
století, které přispěly
k proměně Smíchova z malého
předměstí v rozvinuté
a moderní město, zcela
nepochybně patřila i výstavba
železnice spojující Smíchov
s Plzní a dále s bavorským
pohraničním městem Furth
im Wald. A přestože se
o projektu jednalo už před
revolučními událostmi roku
1848, k realizaci se přistoupilo
teprve koncem padesátých let,
přičemž „železná dráha“ byla
v celé délce zprovozněna až
v létě roku 1862.
podnikatelé změnit trasu a vést koleje
ne na jih, ale severně od Prahy, přes
Kralupy a Kladno. Pro Smíchov kritický moment nakonec vyřešil protest
pražské obchodní a průmyslové
komory, podpořený i zástupci Plzně.
V listopadu došlo k definitivnímu vytyčení trasy od předměstí za
Újezdskou branou přes Beroun, Plzeň
do bavorského města Furth im Wald.
A krátce nato se započalo s výstavbou.
L
etos si tedy připomínáme kulaté
výročí od slavnostního otevření
smíchovského nádraží, které
zajišťuje osobní i nákladní dopravu
plných 160 let. Článkem sepsaným
u této příležitosti chci přiblížit obtíže,
s nimiž se náročný investiční projekt
potýkal, ale i méně známé okolnosti spojené s výstavbou rozlehlého
nádražního areálu, který se již brzy
dočká dalekosáhlé proměny.
S Bavorskem na věčné časy
První úvahy o železničním propojení
Smíchova s Bavorskem se datují do
přelomu dvacátých a třicátých let
devatenáctého století. Významnou politickou podporu ale tehdy nenalezly
a vážněji se o projektu začalo opět
uvažovat až v předvečer revoluce.
Dalším impulzem se pak staly užší
dynastické a obchodní vazby mezi
Bavorskem a Rakouským císařstvím,
jež prohloubil sňatek císaře Františka
Josefa I. s bavorskou princeznou Alžbětou (Sissi) v dubnu 1854 a následně
také mezistátní obchodní smlouva, do
níž byl projekt železnice přímo zanesen. V roce 1857 získala koncesi na její
výstavbu skupina podnikatelů, mezi
nimiž nechyběli ani bývalý kancléř
Klemens kníže Metternich nebo vítěz
nad pražskou revolucí polní maršál
Alfred kníže Windischgrätz.
Válka, krize i náročnost stavby
Postup přípravných prací o dva roky
později přerušil válečný konflikt
26
František
Petera Rohoznický
s jedním ze svých
archeologických
nálezů
v italských provinciích a následně
i nedostatek finančních prostředků. Vídeňská vláda proto rozhodla
o snížení garancí na zisk konsorcia,
které ale za nových podmínek odmítlo
v projektu pokračovat.
Brzy se ovšem utvořilo nové konsorcium pod vedením průmyslníků
bratrů Kleinových nebo Adalberta
Lanny a v září 1859 jim císař udělil
koncesi. S ohledem na náročnost
výstavby železnice od Smíchova po
Beroun, kde bylo na řadě míst nutné
prosekat se skrze skaliska, hodlali
Od propojení Smíchova s uhelnými
nalezišti v okolí Plzně a Radlic pražští
průmyslníci očekávali snížení cen uhlí
a snadnější přísun železa určeného
pro další zpracování.
Uhlí a železo
Vysoké náklady spojené s prosekáváním skal nebyly jediným důvodem,
proč se podnikatelské konsorcium
snažilo odklonit trasu severním
směrem. Do hry vstupovaly i podstatně důležitější hospodářské kalkulace. Spojení Smíchov–Plzeň totiž
umožnilo rozbít monopol černouhelných kladenských dolů na dovoz této
klíčové suroviny do hlavního města
království.
Od propojení Smíchova s uhelnými nalezišti v okolí Plzně a Radlic
pražští průmyslníci očekávali snížení
cen uhlí a snadnější přísun železa
určeného pro další zpracování. Trefně
tehdy jeden z komentátorů poznamenal, že uhlí s železem jsou pro průmysl
to samé „jako vzduch a voda pro člověka“. A stejně blahodárně působilo
železniční spojení s Německem a se
světovým obchodem také na odbyt
zde vyráběného zboží a obecně na
rozvoj místní průmyslové výroby.
Cestu do světa si později po
železnici nalezly produkty jak slavné
Ringhofferky, tak například zdejší
porcelánky nebo výrobky zlíchovské
sklárny firmy Inwald.
Starodávné pohřebiště
První železniční úsek (Furth im
Wald – Plzeň) byl slavnostně zprovozněn za účasti významných osob
hospodářského i politického života
obou monarchií v říjnu 1861, zatímco
na Smíchově se teprve budovaly
základy pro nádraží. Při práci dělníci
odkryli pozůstatky sídliště a rozlehlého pohřebiště z doby bronzové.
Záchrany památek se ujal průkopník pražské archeologie a kněz na
odpočinku František Petera Rohoznický, který vše podrobně zaznamenal.
Velmi jej mrzelo, jak „nemilosrdné
krumpáčů rány rozbíjejí věkovité
popelnice“ s pozůstatky „našich praotců“, a snažil se dělníky instruovat,
jak mají s archeologickými památ-