Pětka

ČERVEN /2022

HISTORIE

19. STOLETÍ

Když se „železný had“ poprvé

rozjel ze Smíchova do Bavor

Mezi významné události

v „dlouhém“ devatenáctém

století, které přispěly

k proměně Smíchova z malého

předměstí v rozvinuté

a moderní město, zcela

nepochybně patřila i výstavba

železnice spojující Smíchov

s Plzní a dále s bavorským

pohraničním městem Furth

im Wald. A přestože se

o projektu jednalo už před

revolučními událostmi roku

1848, k realizaci se přistoupilo

teprve koncem padesátých let,

přičemž „železná dráha“ byla

v celé délce zprovozněna až

v létě roku 1862.

podnikatelé změnit trasu a vést koleje

ne na jih, ale severně od Prahy, přes

Kralupy a Kladno. Pro Smíchov kritický moment nakonec vyřešil protest

pražské obchodní a průmyslové

komory, podpořený i zástupci Plzně.

V listopadu došlo k definitivnímu vytyčení trasy od předměstí za

Újezdskou branou přes Beroun, Plzeň

do bavorského města Furth im Wald.

A krátce nato se započalo s výstavbou.

L

etos si tedy připomínáme kulaté

výročí od slavnostního otevření

smíchovského nádraží, které

zajišťuje osobní i nákladní dopravu

plných 160 let. Článkem sepsaným

u této příležitosti chci přiblížit obtíže,

s nimiž se náročný investiční projekt

potýkal, ale i méně známé okolnosti spojené s výstavbou rozlehlého

nádražního areálu, který se již brzy

dočká dalekosáhlé proměny.

S Bavorskem na věčné časy

První úvahy o železničním propojení

Smíchova s Bavorskem se datují do

přelomu dvacátých a třicátých let

devatenáctého století. Významnou politickou podporu ale tehdy nenalezly

a vážněji se o projektu začalo opět

uvažovat až v předvečer revoluce.

Dalším impulzem se pak staly užší

dynastické a obchodní vazby mezi

Bavorskem a Rakouským císařstvím,

jež prohloubil sňatek císaře Františka

Josefa I. s bavorskou princeznou Alžbětou (Sissi) v dubnu 1854 a následně

také mezistátní obchodní smlouva, do

níž byl projekt železnice přímo zanesen. V roce 1857 získala koncesi na její

výstavbu skupina podnikatelů, mezi

nimiž nechyběli ani bývalý kancléř

Klemens kníže Metternich nebo vítěz

nad pražskou revolucí polní maršál

Alfred kníže Windischgrätz.

Válka, krize i náročnost stavby

Postup přípravných prací o dva roky

později přerušil válečný konflikt

26

František

Petera Rohoznický

s jedním ze svých

archeologických

nálezů

v italských provinciích a následně

i nedostatek finančních prostředků. Vídeňská vláda proto rozhodla

o snížení garancí na zisk konsorcia,

které ale za nových podmínek odmítlo

v projektu pokračovat.

Brzy se ovšem utvořilo nové konsorcium pod vedením průmyslníků

bratrů Kleinových nebo Adalberta

Lanny a v září 1859 jim císař udělil

koncesi. S ohledem na náročnost

výstavby železnice od Smíchova po

Beroun, kde bylo na řadě míst nutné

prosekat se skrze skaliska, hodlali

Od propojení Smíchova s uhelnými

nalezišti v okolí Plzně a Radlic pražští

průmyslníci očekávali snížení cen uhlí

a snadnější přísun železa určeného

pro další zpracování.

Uhlí a železo

Vysoké náklady spojené s prosekáváním skal nebyly jediným důvodem,

proč se podnikatelské konsorcium

snažilo odklonit trasu severním

směrem. Do hry vstupovaly i podstatně důležitější hospodářské kalkulace. Spojení Smíchov–Plzeň totiž

umožnilo rozbít monopol černouhelných kladenských dolů na dovoz této

klíčové suroviny do hlavního města

království.

Od propojení Smíchova s uhelnými nalezišti v okolí Plzně a Radlic

pražští průmyslníci očekávali snížení

cen uhlí a snadnější přísun železa

určeného pro další zpracování. Trefně

tehdy jeden z komentátorů poznamenal, že uhlí s železem jsou pro průmysl

to samé „jako vzduch a voda pro člověka“. A stejně blahodárně působilo

železniční spojení s Německem a se

světovým obchodem také na odbyt

zde vyráběného zboží a obecně na

rozvoj místní průmyslové výroby.

Cestu do světa si později po

železnici nalezly produkty jak slavné

Ringhofferky, tak například zdejší

porcelánky nebo výrobky zlíchovské

sklárny firmy Inwald.

Starodávné pohřebiště

První železniční úsek (Furth im

Wald – Plzeň) byl slavnostně zprovozněn za účasti významných osob

hospodářského i politického života

obou monarchií v říjnu 1861, zatímco

na Smíchově se teprve budovaly

základy pro nádraží. Při práci dělníci

odkryli pozůstatky sídliště a rozlehlého pohřebiště z doby bronzové.

Záchrany památek se ujal průkopník pražské archeologie a kněz na

odpočinku František Petera Rohoznický, který vše podrobně zaznamenal.

Velmi jej mrzelo, jak „nemilosrdné

krumpáčů rány rozbíjejí věkovité

popelnice“ s pozůstatky „našich praotců“, a snažil se dělníky instruovat,

jak mají s archeologickými památ-