Pětka

KVĚTEN /2021

ROZHOVOR

zdaleka vyhnout, protože tam děti

křičí bolestí a utrpením. Byli bychom

rádi, kdyby i díky tomu byla veřejnost

trošku lépe informovaná.

Ondřej: Když se podíváme třeba do

Londýna nebo Izraele, kde jsou na

špici v oboru, tak tam jsou dětské

hospice běžně umístěné v městských

komunitách, takže ti sousedé tím

nejen netrpí, ale vznikají tam přátelské

vztahy a zapojují se do běžného soužití. A vlastně považují za obohacení, že

se mohou potkat s rodiči nemocných

dětí.

n Větší informovanost veřejnosti

by mohla sehrát roli i při shánění

finančních partnerů, přitáhnutí

pozornosti politiků a větší angažovanosti státu. Je to tak?

Ondřej: Dneska máme v České

republice asi 13 tisíc dětí, které by

mohly využít paliativní péči. To je

13 tisíc rodin. To naše centrum je

z definice věci nízkokapacitní. My

jsme vlastně na začátku řekli, kolik

do té nadace chceme vložit, a v kontextu toho jsme řekli, že tam bude

deset až patnáct lůžek. Když to dáte

do kontrastu s těmi 13 tisíci dětmi, je

to malé číslo. Takže už jsme zaslechli,

že je to vlastně hrozně moc peněz

a úsilí na relativně malé zařízení

a jestli to vůbec dává smysl. Ono to

tak úplně není. Děti se tam budou

v pravidelných intervalech střídat,

takže ročně obsloužíme nižší stovky

rodin. Ale dává to určitou představu

o finanční náročnosti. Pokud bychom

tu péči chtěli dotáhnout celorepublikově na nějakou světovou úroveň,

tak to žádný mecenáš sám nemůže

zvládnout. Naše zařízení tak vnímáme i jako příležitost, jak do celého

systému přivést nějaký další způsob

financování ze státního rozpočtu a od

jiných soukromých dárců.

Katarína: Naše nadace nerovná se jen

vybudování tohoto centra, ale je to

o rozvoji dětské paliativní péče.

n Kdy bude centrum na Cibulce

hotové?

Ondřej: Rok 2026 odhadujeme, že by

to mohlo být reálné. Objekt je kulturní

památka a my ji chceme maximálně zachovat v souladu s vysokými

standardy památkářů a zároveň půjde

o zdravotnický objekt se svými standardy. Víme, že ty záležitosti spojené

se schvalováním mají tendenci se

prodlužovat, ale věříme, že úřady to

budou brát s prioritou a veškerá povolení zvládneme během jednoho roku.

Pak je reálné stavbu do pěti let udělat

a zahájit provoz.

18

Katarína se

s Ondřejem poznala

na své narozeninové

párty v baru

zpráv bylo patrné, že se do toho městská část pouští, protože chce zachránit

Cibulku. Že Praze 5 a té komunitě lidí,

kteří žijí okolo, jde o záchranu historické památky, a to v našem rozhodování také sehrálo důležitou roli.

ku, ale nikdy na ni nejste sami. Jak už

jsem říkala, člověk, který má pečovat,

musí i odpovídající péči dostávat.

Máme podporu mezi sebou, máme

podpůrný tým, což je vlastně terapeut,

který pomáhá rodinám i personálu.

Máme pravidelné supervize, kde si

povídáme o tom, co je pro nás těžké,

a hledáme, jak to překonat. Občas se

stane, že se nás někde dotkne něco

více, ale víme, že s tím musíme hned

něco dělat, abychom zvládli pečovat

o druhé. U nás se hodně odreagováváme humorem a smíchem. K nám,

když někdo přijde do hospice, tak se

dost diví, že se tam furt smějeme.

n Oba působíte velmi optimisticky,

Ondřej: To potvrzuju. Tam v kancelá-

Katarína: Těch aspektů, jak se s tím

n Důležitá je určitě i partnerská

n Jakou roli sehrála při rozhodování

o Cibulce Praha 5, která už měla

uzavřenou dohodu o odkoupení

areálu?

Ondřej: Pro nás bylo pozitivní zjištění,

že městská část jedná o odkupu, protože to znamenalo, že tam bude zájem

na straně prodávajícího.

Katarína: Také bylo důležité, že z těch

a přitom je vidět, jak jste ponořeni

do tématu, které je podstatou velmi

bolestivé a emotivní. Jak se s tím

vyrovnáváte?

vyrovnat, je celá řada. Ale důležité je,

že v hospici pracujeme jako tým. To

znamená, že můžete mít slabší chvil-

Pokud veškerá povolení zvládneme

během jednoho roku, pak je reálné do

pěti let zahájit provoz.

řích se pořád někdo směje, za břicho

se popadá, to člověk opravdu neočekává. Ono to ale jinak nejde.

podpora ve vztahu. Jak se potkal

s prominutím „ajťák“ s budoucí

lékařkou?

Ondřej: (lakonicky) V baru. (smích)

My už se známe dlouho. Když Katarína

slavila 18. narozeniny, tak jí bratr, taky

ajťák, uspořádal narozeninovou oslavu

v baru pod podmínkou, že si tam může

pozvat i svoje kamarády a spolužáky.

Jedním z nich jsem byl já a od té doby

jsme s Katarínou spolu. n sb