Pětka

www.ipetka.cz 

Dobové vyobrazení

zachycující vpád

Pasovských přes

Újezd na Malou

Stranu

A byl to právě Matyáš, kdo bezradného a churavějícího císaře diplomatickým jednáním uchránil před téměř

jistou porážkou. Uherští, rakouští

a moravští stavové si proto stále častěji

pohrávali s myšlenkou, která tanula na

mysli i Matyášovi, totiž že by on měl

převzít vládu a stát se Rudolfovým

nástupcem. Uměnímilovný císař totiž

dynastii nezajistil legitimního dědice,

ale ještě více jej kompromitovaly jeho

Zápis v gruntovní knize Smíchova ze začátku 17. století

časté záchvaty poukazující na duševní

nemoc. Nástupnická otázka nakonec

vygradovala otevřeným bratrským

zápasem, jehož vítězem se v roce 1608

stal Matyáš. Mírem uzavřeným v Libni

Rudolfovu moc de facto omezil jen na

České království.

Císařova oslabení navíc ihned

využili čeští nekatoličtí stavové

v čele s Petrem Vokem z Rožmberka

a s pohrůžkou vojenského konfliktu

si v roce 1609 vynutili náboženské

ústupky v podobě takzvaného Rudolfova majestátu, díky kterému mohla

strana „pod obojí“ své náboženství

praktikovat „volně a svobodně“.

Zkáza přišla z Pasova

Dvojí ponížení nesl Rudolf II. velmi

nelibě a po neúspěšných pokusech

o zvrat situace se následujícího roku

rozhodl využít nabídky bratrance

Leopolda Pasovského. Jeho žoldnéřský

sbor umístěný v Pasově se měl stát

pákou ke korekci otřesené Rudolfovy

pozice v Čechách.

V lednu roku 1611 vojska vyrazila

na pochod, začátkem února obsadila

Tábor, pak Beroun a 13. února stanula

před pražským opevněním blízko Bílé

Hory. Snaha českých stavů shromáždit

zemskou vojenskou hotovost narážela

na nedostatek času a o dva dny později Pasovští pronikli Újezdskou branou

na Malou Stranu a v krvavých bojích

muže proti muži postupně opanovali

levý břeh, zatímco Staré a Nové Město

se obráncům podařilo udržet.

Na Pražském hradě sice společně

s císařem Rudolfem II. oslavovali

vojenský úspěch, ve skutečnosti

se nacházeli v nezáviděníhodném

postavení – k Praze mířila zemská

vojska i armáda vedená Matyášem.

A tak necelý měsíc po dobytí Malé

Strany Pasovští zahájili ústup do

jižních Čech, přičemž právě Smíchov

se podle relace psané do Benátek měl

stát posledním místem, kde se pražští

obránci, vesměs z řad místní chudiny,

s žoldnéři utkali.

Neuspořádané houfy sedláků,

vyzbrojené jen motykami, ale nepředstavovaly pro profesionální armádu

rovnocenné soupeře a na Smíchově

nastala jatka. Stateční otcové od rodin

„byli rozsekáni na kusy a ze tří set

nezůstal ani jeden; kteří se ukryli v chalupách, byli spáleni“. Podle dobového

svědectví trval požár Smíchova celé

tři dny a v nočních hodinách ozařoval

Pražský hrad, odkud smutné divadlo

sledoval zlomený český panovník, který

byl o pár měsíců později donucen uvolnit český trůn svému bratru Matyášovi.

Epilog

Mocenská hra trvající jen pár měsíců

se tragicky zapsala do osudů desítek

tisíc osob a vojenská avantýra Pasovských vyvolala v lidech to nejhorší.

Utrpení nerozsévali jen vojáci, ale

hněv části obyvatelstva se obracel

i proti nevinným, ať už se záminkou

stalo odlišné náboženství, nebo jiná

národnost.

V Praze nastalo rabování a plenění

institucí vykonávajících duchovní

poslání. Smíchov tehdy v podstatě

zanikl a z většiny úhledných a nově

vystavěných dvorců a zahrad zůstala

pouhá spáleniště. Stejný osud potkal

i grunt patřící Václavu Kolářovi, „od

vojáků pasovských zamordovanému“,

jak dokládá zápis informující nás

o dědickém řízení vedeném vdovou

Marianou a synem Jiřím.

Čas na odpočinek a opravu zničených hospodářství trval jen sedm let,

když nový politický střet, započatý

defenestrací na Pražském hradě, odstartoval tři desetiletí válečných hrůz,

do kterých se postupně zapojila celá

Evropa. n

Pavel Fabini

27