Pětka
www.ipetka.cz
Dobové vyobrazení
zachycující vpád
Pasovských přes
Újezd na Malou
Stranu
A byl to právě Matyáš, kdo bezradného a churavějícího císaře diplomatickým jednáním uchránil před téměř
jistou porážkou. Uherští, rakouští
a moravští stavové si proto stále častěji
pohrávali s myšlenkou, která tanula na
mysli i Matyášovi, totiž že by on měl
převzít vládu a stát se Rudolfovým
nástupcem. Uměnímilovný císař totiž
dynastii nezajistil legitimního dědice,
ale ještě více jej kompromitovaly jeho
Zápis v gruntovní knize Smíchova ze začátku 17. století
časté záchvaty poukazující na duševní
nemoc. Nástupnická otázka nakonec
vygradovala otevřeným bratrským
zápasem, jehož vítězem se v roce 1608
stal Matyáš. Mírem uzavřeným v Libni
Rudolfovu moc de facto omezil jen na
České království.
Císařova oslabení navíc ihned
využili čeští nekatoličtí stavové
v čele s Petrem Vokem z Rožmberka
a s pohrůžkou vojenského konfliktu
si v roce 1609 vynutili náboženské
ústupky v podobě takzvaného Rudolfova majestátu, díky kterému mohla
strana „pod obojí“ své náboženství
praktikovat „volně a svobodně“.
Zkáza přišla z Pasova
Dvojí ponížení nesl Rudolf II. velmi
nelibě a po neúspěšných pokusech
o zvrat situace se následujícího roku
rozhodl využít nabídky bratrance
Leopolda Pasovského. Jeho žoldnéřský
sbor umístěný v Pasově se měl stát
pákou ke korekci otřesené Rudolfovy
pozice v Čechách.
V lednu roku 1611 vojska vyrazila
na pochod, začátkem února obsadila
Tábor, pak Beroun a 13. února stanula
před pražským opevněním blízko Bílé
Hory. Snaha českých stavů shromáždit
zemskou vojenskou hotovost narážela
na nedostatek času a o dva dny později Pasovští pronikli Újezdskou branou
na Malou Stranu a v krvavých bojích
muže proti muži postupně opanovali
levý břeh, zatímco Staré a Nové Město
se obráncům podařilo udržet.
Na Pražském hradě sice společně
s císařem Rudolfem II. oslavovali
vojenský úspěch, ve skutečnosti
se nacházeli v nezáviděníhodném
postavení – k Praze mířila zemská
vojska i armáda vedená Matyášem.
A tak necelý měsíc po dobytí Malé
Strany Pasovští zahájili ústup do
jižních Čech, přičemž právě Smíchov
se podle relace psané do Benátek měl
stát posledním místem, kde se pražští
obránci, vesměs z řad místní chudiny,
s žoldnéři utkali.
Neuspořádané houfy sedláků,
vyzbrojené jen motykami, ale nepředstavovaly pro profesionální armádu
rovnocenné soupeře a na Smíchově
nastala jatka. Stateční otcové od rodin
„byli rozsekáni na kusy a ze tří set
nezůstal ani jeden; kteří se ukryli v chalupách, byli spáleni“. Podle dobového
svědectví trval požár Smíchova celé
tři dny a v nočních hodinách ozařoval
Pražský hrad, odkud smutné divadlo
sledoval zlomený český panovník, který
byl o pár měsíců později donucen uvolnit český trůn svému bratru Matyášovi.
Epilog
Mocenská hra trvající jen pár měsíců
se tragicky zapsala do osudů desítek
tisíc osob a vojenská avantýra Pasovských vyvolala v lidech to nejhorší.
Utrpení nerozsévali jen vojáci, ale
hněv části obyvatelstva se obracel
i proti nevinným, ať už se záminkou
stalo odlišné náboženství, nebo jiná
národnost.
V Praze nastalo rabování a plenění
institucí vykonávajících duchovní
poslání. Smíchov tehdy v podstatě
zanikl a z většiny úhledných a nově
vystavěných dvorců a zahrad zůstala
pouhá spáleniště. Stejný osud potkal
i grunt patřící Václavu Kolářovi, „od
vojáků pasovských zamordovanému“,
jak dokládá zápis informující nás
o dědickém řízení vedeném vdovou
Marianou a synem Jiřím.
Čas na odpočinek a opravu zničených hospodářství trval jen sedm let,
když nový politický střet, započatý
defenestrací na Pražském hradě, odstartoval tři desetiletí válečných hrůz,
do kterých se postupně zapojila celá
Evropa. n
Pavel Fabini
27