ČERVENEC/SRPEN /2019
HISTORIE
PLACENÁ INZERCE
Pětka
SOCHAŘSTVÍ
Vincenc Vosmík a chrám sv. Václava
Když se procházíme po svazích blízko usedlosti Hřebenka, kousek
za kaplí Nejsvětější Trojice narazíme na zapomenutou a úzkou uličku
s přiléhavým pojmenováním Tichá, ve které na orientačním čísle tři spatříme
několikapatrovou vilu s dominantní věží. Vila připomíná více zakletý zámek
než honosné rodinné sídlo.
Čeněk Vosmík je také autorem oltáře
v kostele svatého Václava
28
se mu nakonec podařilo uchytit se v hlavním městě monarchie, ve Vídni. Ta tehdy
zažívala stavební boom a představovala jedno z evropských center uměleckého života.
Pracoval v dílně českého sochaře Antonína
Wagnera. Prvním úkolem byl úklid ateliéru.
„Nešel jsem ani k obědu, jednak že jsem
neměl peněz, jednak že jsem byl nevýslovně
šťasten,“ vzpomínal později na své profesní
začátky.
Několik zde strávených let mu přineslo
finanční zahojení, ale i zdokonalení v sochařské dovednosti. V šestadvaceti letech
se mohl konečně přihlásit na vídeňskou
akademii. V první polovině 90. let jej už
nacházíme v Praze. Tehdy už měl za sebou
první samostatné dílo nazvané Zavrženec,
ale také spolupráci s věhlasným sochařem
Josefem Václavem Myslbekem. Ten jej přizval ke spolupráci na tvorbě dvojice sousoší
pro nedávno dokončený Palackého most.
Jednalo se o první jeho díla umístěná na
území Smíchova, kde Vosmík později nalezl
svůj druhý domov.
Díky vysoké kvalitě řemeslné práce
v 90. letech 19. století už neměl o zakázky nouzi. Pro hrob své maminky navrhl
sochu Kristus na poušti, za kterou dokonce
obdržel čestné uznání na Světové výstavě
v Paříži. V Praze si založil vlastní ateliér
nejprve ve Spálené ulici, odkud se v roce
1910 spolu s manželkou Růženou rozenou
Bělskou a dvěma dětmi (Růžena a Čeněk)
přestěhoval na Smíchov do Tiché ulice, kde
mu architekt Josef Fanta vystavěl honosnou
vilu s ateliérem. Smíchov tak získal uznávaného sochaře, jenž se podepsal na umělecké
Čeněk Vosmík bydlel v Tiché ulici na Smíchově
výzdobě kostela sv. Václava, pro který roku
1914 vytvořil sochu sv. Josefa s Ježíškem
v náručí. Zhotovil ji ve stylu klasicizujícího
idealismu a dojemně v ní ztvárnil láskyplný
vztah otce k dítěti. A nejednalo se o jediné
dílo určené pro interiéry novorenesančního děkanského chrámu. K dalším náleží
například sv. Ludmila a sv. Vojtěch. Svým
provedením zaujme zejména boční oltář sv.
Kříže umístěný v jižní chrámové apsidě. Po
levé stejně jako po pravé straně ukřižovaného Krista klečí nebeští andělé a celé dílo
je provedeno z kararského mramoru podle
návrhu sochaře Ludvíka Šimka.
Čeněk Vosmík se vedle náboženských
témat věnoval také portrétní a funerální
plastice. Je autorem několika významných
pomníků, třeba botanika Benedikta Roezla
(Karlovo náměstí v Praze), Jana Sladkého
Koziny (poblíž Trhanova), Blanických
rytířů (Votice) a také pamětní desky Matěje
Rejska na Prašné bráně v Praze.
V sochařské tvorbě pokračoval i v meziválečném Československu a r. 1924
v Rudolfinu proběhla souborná výstava
se zhodnocením a oceněním jeho díla.
Věnoval se i restaurátorství. Je autorem
kopie Platzerova sousoší zápasících gigantů
u vstupu do areálu Pražského hradu nebo
Brokoffova sousoší sv. Františka Xaverského
na Karlově mostě. Ve své smíchovské vile
Vosmík přečkal období hospodářské krize
stejně jako léta protektorátu, osvobození
vlasti se ale nedožil. Zemřel 11. dubna 1944
a je pohřben na hřbitově Malvazinky v blízkosti několika jím vytvořených náhrobků. n
Pavel Fabini
kronikář MČ Praha 5
PLACENÁ INZERCE
N
a počátku 20. století si ji dal postavit
akademický sochař a restaurátor
Vincenc Vosmík, který na Smíchově
pobýval přes tři desetiletí, a svými díly významně přispěl k výzdobě kostela sv. Václava.
Dodnes patří k uznávaným umělcům, cesta
za jeho vysněnou kariérou ovšem nebyla
jednoduchá.
Vincenc, nebo také Čeněk Vosmík, se
narodil v Humpolci 5. dubna 1860 v chaloupce vlastněné rodinou chudého kotláře
jako druhé z třinácti dětí. Oba rodiče byli
hluboce zbožní katolíci, kteří Vincencovi
od útlého dětství vštěpovali křesťanské
ctnosti, čest, poctivost a lásku k bližnímu.
A vřelý vztah k náboženské rovině života
se později promítl také do jeho sochařské
tvorby. Lásku k umění stejně jako přirozené nadání projevoval od mládí, nicméně
finanční tíseň mu neumožnila studium
umění, a tak se u otce vyučil kotlářem. Snu
o umělecké dráze se ovšem nevzdal. Nadále
kreslil i modeloval a přes mnohé překážky