Pětka
www.ipetka.cz
Pravděpodobně dnes již
nedochovaná hrobka Franze
Richtera vyčnívající zpoza zdi
Malostranského hřbitova
osudným se mu stalo až korumpování
Eynattena, z něhož byl soudem shledán vinným. Zatčen byl v březnu 1860
a po devíti měsících strávených ve
vídeňské vyšetřovací vazbě byl Richter
odsouzen k měsíci žaláře. Propuštěn
byl ale už po dvou půstech ještě před
Vánocemi téhož roku.
Přádelna bavlny
v dnešní Kartouzské
ulici
Po porážce
u Solferina
přišly důkladné
vnitrostátní
prověrky
a průmysl (K. k. priv. Österreichische
Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe) stála skupina finančníků a aristokratů na čele s rodinou Rothschildů.
Vznikl ve Vídni v roce 1855. Vedle
běžných finančních služeb se stal platformou pro náročné finanční operace
a investice do budování průmyslu,
zejména pro státem subvencovanou
výstavbu železniční sítě. Mocensky
představoval neobyčejně vlivnou
zájmovou skupinu. Pozadí výběru
Richtera do funkce hlavního ředitele
je nám skryto, nicméně následně od
císaře obdržel Řád železné koruny III.
třídy, na základě kterého mohl požádat o udělení rytířského stavu. Richter
se od té doby pohyboval mezi nejmocnějšími muži státu. Radil ministru
financí a pro stát vykonával náročné
finanční operace, mimo jiné měnové intervence v zahraničí, zejména
v Londýně. K investičním projektům
organizovaným Richterem patřilo i financování železničního spojení Prahy
(Smíchova) s Německem. Zlomovým
momentem se staly jeho aktivity za
války rakouského císařství s francouzsko-sardinskou koalicí v roce 1859.
Porážky rakouských armád
(u Magenty a Solferina) a potupné
jednání o příměří se staly impulzy
k důkladným vnitrostátním prověrkám, při nichž byla zjištěna mnohá
pochybení. Do té největší kauzy byl
namočen i hlavní ředitel Creditanstaltu, který Eynattenovi zajistil logistiku
pro uložení úplatků od dodavatelů,
kteří armádu zásobovali nekvalitním
a předraženým zbožím. Zatímco na
bojištích umírali synové a otcové
z celé říše, někteří velitelé, obchodníci
a finančníci bohatli na úkor státní
kasy. Zakázky pro své závody získal
také Richter, a jelikož nebyl schopen
dodat dostatečný počet výrobků,
zajistil si subdodavatele za nižší ceny
a z rozdílu profitoval. Pochybné byly
i některé finanční operace provedené
„ve prospěch“ vlády v Londýně na příkaz ministra financí Brucka, nicméně
Poslední rozloučení
Část veřejnosti sledovala zametení
rozsáhlé defraudace pod koberec se
znepokojením. Obecně se mělo za
to, že mnozí vysoce postavení viníci
se trestu vyhnuli. Ostatně i výsledek
Richterova procesu byl pokládán za
případ známého rčení o vlkovi, který
se nažral, ale koza zůstala celá. Aféra
se přesto významným způsobem
zapsala do naší historie. Machinace prováděné státními úředníky
a odtajněné během soudního procesu
jen utvrdily liberální politiky v jejich
požadavku na obnovu parlamentarismu a s ním spojenou občanskou
kontrolu hospodaření státního aparátu
s veřejnými prostředky. První parlamentní volby se uskutečnily ve druhé
polovině února 1861. Richter svůj hlas
ale už neodevzdal. Jen pár týdnů po
svém propuštění zemřel na „nervovou
horečku“. Dne 5. ledna 1861 byla rakev s tělem „slavného“ smíchovského
továrníka převezena z Vídně do Prahy.
Průvod se svíčkami zesnulého doprovodil až na Malostranský hřbitov, kde
byl uložen k věčnému spánku, nejprve
do hrobu svých příbuzných Haasů,
později do honosné rodinné hrobky.
Vedení podniků se později ujali
jeho synové, přičemž Alexander Richter byl od 80. let 19. století volen zemským poslancem za kurii obchodních
a živnostenských komor za německou
liberální stranu. Sociální status, vydobytý otcem, si už udržel. A stejně jako
on se stal vrcholným představitelem
dosud vlivné finanční instituce – České
spořitelny (Böhmische Sparkasse).
Osud Franze Richtera ovlivnily
významné hospodářské a společenské
procesy první poloviny 19. století. Nástup průmyslové revoluce využil plnou
měrou a díky své „šikovnosti“ a houževnatosti se zařadil mezi významné
podnikatele Českého království.
Osudným se mu stal až výkon vysoké
funkce ve finančním sektoru. Zda se
jednalo jen o jeho iniciativu v nebezpečné hře se státními zakázkami, nebo
zda pouze plnil příkazy z vyšších míst,
prameny neprozradily. Tak či onak
by z mnoha důvodů jeho životní pouť
neměla být zapomenuta. n
Pavel Fabini
27