Pětka
www.ipetka.cz
Michal Viewegh
naprostou většinu
svého života tráví
v Sázavě
n Autorská čtení jsou zatím bez
diváků, jak moc spisovateli schází
poslouchající čtenáři či publikum
obecně?
Musíme to brát, jak to je. Už jsem bez
diváků četl, beru to prostě jako videonahrávku autorského čtení.
n Jak na vás celkově doléhá covido-
vá doba?
Já jsem čtvrt století na volné noze, více
než pětadvacet let tudíž nechodím do
práce, píšu doma. Jsem tím pádem částečně zvyklý, ale samozřejmě mi chybí
otevřené kavárny a restaurace a vůbec
větší společenský život. Nezměnilo se,
že denně sedím osm až deset hodin
u počítače a nikoho kolem sebe nemám. Ale změnilo se to, že potom jsem
mohl jít za kamarádama na fotbal nebo
tady do místní skvělý nový restaurace
U Libora prostě posedět, dát si pivo,
tlačenku a pokecat. Dcery mám po
rozvodu v Mníšku pod Brdy a vždycky
každý druhý víkend jsem je vyzvedával,
jezdili jsme na náplavku, do cukrárny.
Ale to neříkám nic objevnýho, to tak
máme teď všichni.
n Tu dobu možná trochu reflektuje
i název vaší knižní novinky. Brzy by
Je doloženo, že děti, které čtou, mají
větší slovní zásobu. I proto nedělají tolik
gramatických chyb.
měl vyjít deník roku 2020 s názvem
Ztracený rok. To asi nebude úplně
veselé čtení…
Já se vždycky snažím, třeba podobně
jako do zápisků na Facebooku, propašovat tam nějaký vtip, dílčí příhodu.
Když se mi stane v úterý něco, co má
nějaký vtip nebo pointu, tak to tam
rád zařadím. Myslím, že ilustrativní
historka je jeden zápis, který je v tom
deníku a kterému každý z nás dneska
porozumí.
Je to z období prvního lockdownu,
takové té první frustrace, kdy jsme nikam nemohli. A já tam píšu o mimořádné události jednoho dne. Dcery si
objednaly někde hrnce. A teď já sedím
doma a po šesti dnech, kdy nevidím
jedinýho živýho člověka, tak najednou
dramatická událost.
Přijíždí auto. Vystupuje pán, má
roušku. Zvoní na mě. Já vycházím
s rouškou k němu. On mě nechává na
nějaký tablet podepsat, předává mi
zboží. A já jdu zpátky s tou krabicí,
s těma blbejma hrncema a mám
pocit, že jsem něco zažil. A přitom
je to taková banalita, o které bych se
normálně neodvážil cokoli napsat,
ale v kontextu té doby je to vlastně
paradoxně tragikomicky významná
událost.
n Zmínil jste, že kromě deníku
dokončujete Dulu, což je volné
pokračování románů Biomanželka
a Biomanžel. Výše zmíněná banalita
s hrnci by asi jako inspirace na román nestačila. Kde berete nápady?
Tak já jsem často podezírán, a někdy
právem, že vykrádám vlastní život.
Ale ono to nejde moc dělat jinak.
Jsou spisovatelé, kteří pracují jenom
na základě fantazie, ale to není úplně
můj případ. Já jsem ten typ autora, pro
kterého je ten vlastní život přirozenou
inspirací. Když jsem učil na základce,
napsal jsem Výchovu dívek v Čechách.
Báječná léta pod psa jsou takovou tragikomickou kronikou naší rodiny, byť
je to z padesáti až sedmdesáti procent
fikce, ale ten základ tam je. Já si nechci
stěžovat, ale zrovna v téhle době za
mnou ta témata nepřicházejí a musím
si je hledat docela pracně.
n Vy máte určité specifické pouto
s Prahou 5. Prozraďte, o co jde?
Pár let jsem bydlel na Zbraslavi, kde
jsem právě učil na základce. Rád na ta
léta vzpomínám. Tehdy jsem tam přišel
na inzerát. Nabízeli, že učiteli dají byt
3+1, což byla v porovnání s garsonkou
na Sázavě 1+kk velká změna k lepšímu.
A přišel jsem tam navíc jako mladý
nadšený učitel. Dostal jsem třídnictví
v páté třídě a odvedl jsem ty děti až do
osmičky. Já jsem tehdy udělal takovou
divadelní variaci na Vančurovo Rozmarné léto, a to jsme s velkým úspěchem s dětma odehráli ve zbraslavském
kině. Tak na to třeba rád vzpomínám.
Teď konkrétně poblíž nádraží Smíchov
sídlí mé nakladatelství Euromedia.
Občasné pracovní obědy v přilehlém Wine Food Marketu jsou velmi
příjemné. A snad v dohledné době zase
budou možné. n sb
19