Pětka

www.ipetka.cz 

Michal Viewegh

naprostou většinu

svého života tráví

v Sázavě

n Autorská čtení jsou zatím bez

diváků, jak moc spisovateli schází

poslouchající čtenáři či publikum

obecně?

Musíme to brát, jak to je. Už jsem bez

diváků četl, beru to prostě jako videonahrávku autorského čtení.

n Jak na vás celkově doléhá covido-

vá doba?

Já jsem čtvrt století na volné noze, více

než pětadvacet let tudíž nechodím do

práce, píšu doma. Jsem tím pádem částečně zvyklý, ale samozřejmě mi chybí

otevřené kavárny a restaurace a vůbec

větší společenský život. Nezměnilo se,

že denně sedím osm až deset hodin

u počítače a nikoho kolem sebe nemám. Ale změnilo se to, že potom jsem

mohl jít za kamarádama na fotbal nebo

tady do místní skvělý nový restaurace

U Libora prostě posedět, dát si pivo,

tlačenku a pokecat. Dcery mám po

rozvodu v Mníšku pod Brdy a vždycky

každý druhý víkend jsem je vyzvedával,

jezdili jsme na náplavku, do cukrárny.

Ale to neříkám nic objevnýho, to tak

máme teď všichni.

n Tu dobu možná trochu reflektuje

i název vaší knižní novinky. Brzy by

Je doloženo, že děti, které čtou, mají

větší slovní zásobu. I proto nedělají tolik

gramatických chyb.

měl vyjít deník roku 2020 s názvem

Ztracený rok. To asi nebude úplně

veselé čtení…

Já se vždycky snažím, třeba podobně

jako do zápisků na Facebooku, propašovat tam nějaký vtip, dílčí příhodu.

Když se mi stane v úterý něco, co má

nějaký vtip nebo pointu, tak to tam

rád zařadím. Myslím, že ilustrativní

historka je jeden zápis, který je v tom

deníku a kterému každý z nás dneska

porozumí.

Je to z období prvního lockdownu,

takové té první frustrace, kdy jsme nikam nemohli. A já tam píšu o mimořádné události jednoho dne. Dcery si

objednaly někde hrnce. A teď já sedím

doma a po šesti dnech, kdy nevidím

jedinýho živýho člověka, tak najednou

dramatická událost.

Přijíždí auto. Vystupuje pán, má

roušku. Zvoní na mě. Já vycházím

s rouškou k němu. On mě nechává na

nějaký tablet podepsat, předává mi

zboží. A já jdu zpátky s tou krabicí,

s těma blbejma hrncema a mám

pocit, že jsem něco zažil. A přitom

je to taková banalita, o které bych se

normálně neodvážil cokoli napsat,

ale v kontextu té doby je to vlastně

paradoxně tragikomicky významná

událost.

n Zmínil jste, že kromě deníku

dokončujete Dulu, což je volné

pokračování románů Biomanželka

a Biomanžel. Výše zmíněná banalita

s hrnci by asi jako inspirace na román nestačila. Kde berete nápady?

Tak já jsem často podezírán, a někdy

právem, že vykrádám vlastní život.

Ale ono to nejde moc dělat jinak.

Jsou spisovatelé, kteří pracují jenom

na základě fantazie, ale to není úplně

můj případ. Já jsem ten typ autora, pro

kterého je ten vlastní život přirozenou

inspirací. Když jsem učil na základce,

napsal jsem Výchovu dívek v Čechách.

Báječná léta pod psa jsou takovou tragikomickou kronikou naší rodiny, byť

je to z padesáti až sedmdesáti procent

fikce, ale ten základ tam je. Já si nechci

stěžovat, ale zrovna v téhle době za

mnou ta témata nepřicházejí a musím

si je hledat docela pracně.

n Vy máte určité specifické pouto

s Prahou 5. Prozraďte, o co jde?

Pár let jsem bydlel na Zbraslavi, kde

jsem právě učil na základce. Rád na ta

léta vzpomínám. Tehdy jsem tam přišel

na inzerát. Nabízeli, že učiteli dají byt

3+1, což byla v porovnání s garsonkou

na Sázavě 1+kk velká změna k lepšímu.

A přišel jsem tam navíc jako mladý

nadšený učitel. Dostal jsem třídnictví

v páté třídě a odvedl jsem ty děti až do

osmičky. Já jsem tehdy udělal takovou

divadelní variaci na Vančurovo Rozmarné léto, a to jsme s velkým úspěchem s dětma odehráli ve zbraslavském

kině. Tak na to třeba rád vzpomínám.

Teď konkrétně poblíž nádraží Smíchov

sídlí mé nakladatelství Euromedia.

Občasné pracovní obědy v přilehlém Wine Food Marketu jsou velmi

příjemné. A snad v dohledné době zase

budou možné. n sb

19