Pětka

ŘÍJEN /2022

HISTORIE

18. STOLETÍ

Z historie smíchovského školství.

Začínalo se v nevyhovující

místní manufaktuře

K dlouhodobě diskutovaným

tématům v naší páté městské

části patří bezesporu

navýšení kapacit školních

budov. Do hry zde vstupuje

celá řada faktorů, včetně

dynamického rozvoje území

nebo komplikací spojených

s demografickým vývojem.

Pomocí kterých principů

a jakým způsobem má být

tento problém rozřešen, to

rozděluje místní občany stejně

jako jejich volené zastupitele.

O

statně nedostatek prostor

pro vzdělávání dětí školou

povinných v historii Smíchova

a okolních obcí není nic nového. Obdobné nesnáze trápily zdejší obyvatele

prakticky od počátku veřejného školství, budovaného na základě reforem

zavedených císařovnou Marií Terezií

v 70. letech 18. století.

Počátky smíchovského školství

Na jejich podkladě vznikla už v roce

1786 při smíchovské faře vůbec první

místní veřejná škola. Tato takzvaná

triviální škola sídlila v nevyhovujícím prostoru areálu jedné zdejší

manufaktury. Teprve o čtyři roky

později byla k faře přistavěna malá

jednopatrová školní budova, ve které

po téměř tři desetiletí učitel Bernard

Sprotz předával dětem základy čtení,

psaní nebo počítání, ale nasávaly zde

také křesťanské hodnoty a poznatky o občanské etice. Z archivních

pramenů se také dozvídáme, že nebylo

vůbec snadné donutit rodiče, aby své

děti do školy posílali, takže ještě ve

20. letech 19. století se víc než čtvrtina

dětí výuce vyhýbala. Častá absence ale

zdaleka nebyla jediným nedostatkem

tehdejšího vzdělávání, o čemž věděl

své i jeden z místních žáků a později

slavný český spisovatel Jakub Arbes.

Výuka i na chodbě…

Nové tovární areály lákaly na Smíchov

obyvatele z venkova a s ohledem na

rostoucí počet dětí kapacita školy brzy

nedostačovala. Učitel tak musel výuce

26

Malba zobrazující

atentát na císaře

Františka Josefa I.

v únoru 1853

postoupit svůj skromný byt. Učebna

byla zřízena i v jeho bývalé kuchyňce.

Přesto žáci museli sedět na schodech, na zemi, v chodbě, a dokonce

i v oknech. Od 30. let se proto počítalo

s výstavbou nové, moderní budovy.

Pozemek pro výstavbu v Přívozní ulici

(dnes Na Bělidle), jen kousek od místní porcelánky, věnoval majitel továrny

na kartouny Salomon Aron Przibram.

Finanční prostředky k úhradě stavebních nákladů se ale scházely velmi

pomalu. Většinu poskytla smíchovská

obec, přiškolené Radlice a město Praha. Poslední díl přidal jeden pražský

velkoobchodník po události, jež tehdy

šokovala celé mocnářství.

Krvavý atentát

Dne 20. února 1853 si zděšení obyvatelé Smíchova četli v denním tisku

o krvavém útoku na Františka Josefa

I., který se odehrál před dvěma dny ve

Vídni. „Jeho Veličenstvo procházel se