Pětka
ŘÍJEN /2022
HISTORIE
18. STOLETÍ
Z historie smíchovského školství.
Začínalo se v nevyhovující
místní manufaktuře
K dlouhodobě diskutovaným
tématům v naší páté městské
části patří bezesporu
navýšení kapacit školních
budov. Do hry zde vstupuje
celá řada faktorů, včetně
dynamického rozvoje území
nebo komplikací spojených
s demografickým vývojem.
Pomocí kterých principů
a jakým způsobem má být
tento problém rozřešen, to
rozděluje místní občany stejně
jako jejich volené zastupitele.
O
statně nedostatek prostor
pro vzdělávání dětí školou
povinných v historii Smíchova
a okolních obcí není nic nového. Obdobné nesnáze trápily zdejší obyvatele
prakticky od počátku veřejného školství, budovaného na základě reforem
zavedených císařovnou Marií Terezií
v 70. letech 18. století.
Počátky smíchovského školství
Na jejich podkladě vznikla už v roce
1786 při smíchovské faře vůbec první
místní veřejná škola. Tato takzvaná
triviální škola sídlila v nevyhovujícím prostoru areálu jedné zdejší
manufaktury. Teprve o čtyři roky
později byla k faře přistavěna malá
jednopatrová školní budova, ve které
po téměř tři desetiletí učitel Bernard
Sprotz předával dětem základy čtení,
psaní nebo počítání, ale nasávaly zde
také křesťanské hodnoty a poznatky o občanské etice. Z archivních
pramenů se také dozvídáme, že nebylo
vůbec snadné donutit rodiče, aby své
děti do školy posílali, takže ještě ve
20. letech 19. století se víc než čtvrtina
dětí výuce vyhýbala. Častá absence ale
zdaleka nebyla jediným nedostatkem
tehdejšího vzdělávání, o čemž věděl
své i jeden z místních žáků a později
slavný český spisovatel Jakub Arbes.
Výuka i na chodbě…
Nové tovární areály lákaly na Smíchov
obyvatele z venkova a s ohledem na
rostoucí počet dětí kapacita školy brzy
nedostačovala. Učitel tak musel výuce
26
Malba zobrazující
atentát na císaře
Františka Josefa I.
v únoru 1853
postoupit svůj skromný byt. Učebna
byla zřízena i v jeho bývalé kuchyňce.
Přesto žáci museli sedět na schodech, na zemi, v chodbě, a dokonce
i v oknech. Od 30. let se proto počítalo
s výstavbou nové, moderní budovy.
Pozemek pro výstavbu v Přívozní ulici
(dnes Na Bělidle), jen kousek od místní porcelánky, věnoval majitel továrny
na kartouny Salomon Aron Przibram.
Finanční prostředky k úhradě stavebních nákladů se ale scházely velmi
pomalu. Většinu poskytla smíchovská
obec, přiškolené Radlice a město Praha. Poslední díl přidal jeden pražský
velkoobchodník po události, jež tehdy
šokovala celé mocnářství.
Krvavý atentát
Dne 20. února 1853 si zděšení obyvatelé Smíchova četli v denním tisku
o krvavém útoku na Františka Josefa
I., který se odehrál před dvěma dny ve
Vídni. „Jeho Veličenstvo procházel se