Pětka

květen /2018

historie

19. století

Počátky smíchovských aktivit

Františka II. Ringhoffera

Mezi osobnosti, s nimiž jsou

nerozlučně spojeny počátky

proměny Smíchova v moderní

město, patří nepochybně Franz

II. Ringhoffer (28. dubna 1817

– 23. března 1873), který stál

v čele smíchovské samosprávy

v první polovině 60. let 19. století

a předměstí zastupoval rovněž

jako volený poslanec v českém

zemském sněmu.

N

icméně začátky jeho působnosti na Smíchově spadají už

do 50. let, jakkoli se vzhledem

k tehdejší politické situaci v rakouském soustátí musel omezit výhradně

na podnikatelské aktivity. Pocházel

z řemeslnické rodiny kotlářů a při výběru výrobního sektoru, kde se hodlal

nově uplatnit, využil jak analytické

schopnosti, tak zkušenosti získané při

cestě západní Evropou. Budoucnost

viděl v rozvoji železniční dopravy

a sázka na tuto kartu se ukázala být

velmi šťastnou. Jím založený smíchovský tovární areál na výrobu železničních vagonů se postupem času stal

největším podnikem svého druhu ve

střední Evropě a dosáhl celosvětového

uznání.

Založení továrny

Kdy přesně se Franz Ringhoffer

rozhodl rozšířit výrobu rodinné firmy

na Smíchov, není z dochovaných archivních materiálů zřejmé, každopádně prostor v dnešní Opletalově ulici,

kde byly umístěny dílny na výrobu

strojů a veškerých druhů měděného

zboží nebyl vhodný k dlouhodobému

rozmachu.

Nedostatek místa, stejně jako vysoké ceny pozemků nutily podnikavého mědikovce hledat jinou lokalitu.

Smíchov lákal relativně nižší cenou

pozemků vhodných k výrobním aktivitám, ale i jedinečným poten­ciálem

spojeným s úvahami o výstavbě

nádraží pro železnici spojující Prahu

s německými městy. Je pravděpodobné, že právě tento aspekt byl

rozhodující – proč by jinak zakládal

nový areál jihozápadně od Prahy,

28

když ostatní své reality měl situovány

jihovýchodním směrem od hlavního

města království?

Tak či onak 21. února 1852 odkoupil od pražského obchodníka Johanna

Riedla pozemek velký téměř tři a půl

hektaru za 50 tisíc zlatých. Umístěn byl ve volném prostoru v místě

někdejší Vratislavské zahrady. V okolí

stálo několik domů, cukrovar a smíchovská synagoga, kterou vlastnila

místní židovská obec. Společně s pozemkem Ringhoffer získal i bývalou

vinici s usedlostí a letohrádkem, které

proměnil ve své zdejší sídlo.

Už v květnu 1852 získal Ringhoffer povolení od politických úřadů

k výstavbě areálu, se kterou ovšem

začal již v dubnu téhož roku. Záhy ale

narazil na protesty majitelů okolních

domů, kterým vadil jak případný

kouř z parních strojů, jenž by jim bral

výhled a zamořoval okolní vzduch, tak

hluk, „který vyžene nájemníky z našich domů a domy značně znehodnotí“. Stanovisko podpořili dalšími argumenty, nicméně Ringhoffer ve stavbě

pokračoval, a to navzdory hrozbám

státních úřadů pokutami a exekucí.

Dokonce byl vydán i příkaz četnictvu,

aby rozehnalo dělníky pracující na

stavbě. Podnikatel reagoval odvoláním

k soudu, ve kterém kladl důraz na

důležitost dokončení stavby továrního areálu s ohledem na dohodnuté

František II.

Ringhoffer, starosta

Smíchova v letech

1861–1865

Pohled

na smíchovský

výrobní areál

založený

Františkem II.

Ringhofferem