Pětka
květen /2018
historie
19. století
Počátky smíchovských aktivit
Františka II. Ringhoffera
Mezi osobnosti, s nimiž jsou
nerozlučně spojeny počátky
proměny Smíchova v moderní
město, patří nepochybně Franz
II. Ringhoffer (28. dubna 1817
– 23. března 1873), který stál
v čele smíchovské samosprávy
v první polovině 60. let 19. století
a předměstí zastupoval rovněž
jako volený poslanec v českém
zemském sněmu.
N
icméně začátky jeho působnosti na Smíchově spadají už
do 50. let, jakkoli se vzhledem
k tehdejší politické situaci v rakouském soustátí musel omezit výhradně
na podnikatelské aktivity. Pocházel
z řemeslnické rodiny kotlářů a při výběru výrobního sektoru, kde se hodlal
nově uplatnit, využil jak analytické
schopnosti, tak zkušenosti získané při
cestě západní Evropou. Budoucnost
viděl v rozvoji železniční dopravy
a sázka na tuto kartu se ukázala být
velmi šťastnou. Jím založený smíchovský tovární areál na výrobu železničních vagonů se postupem času stal
největším podnikem svého druhu ve
střední Evropě a dosáhl celosvětového
uznání.
Založení továrny
Kdy přesně se Franz Ringhoffer
rozhodl rozšířit výrobu rodinné firmy
na Smíchov, není z dochovaných archivních materiálů zřejmé, každopádně prostor v dnešní Opletalově ulici,
kde byly umístěny dílny na výrobu
strojů a veškerých druhů měděného
zboží nebyl vhodný k dlouhodobému
rozmachu.
Nedostatek místa, stejně jako vysoké ceny pozemků nutily podnikavého mědikovce hledat jinou lokalitu.
Smíchov lákal relativně nižší cenou
pozemků vhodných k výrobním aktivitám, ale i jedinečným poten iálem
c
spojeným s úvahami o výstavbě
nádraží pro železnici spojující Prahu
s německými městy. Je pravděpodobné, že právě tento aspekt byl
rozhodující – proč by jinak zakládal
nový areál jihozápadně od Prahy,
28
když ostatní své reality měl situovány
jihovýchodním směrem od hlavního
města království?
Tak či onak 21. února 1852 odkoupil od pražského obchodníka Johanna
Riedla pozemek velký téměř tři a půl
hektaru za 50 tisíc zlatých. Umístěn byl ve volném prostoru v místě
někdejší Vratislavské zahrady. V okolí
stálo několik domů, cukrovar a smíchovská synagoga, kterou vlastnila
místní židovská obec. Společně s pozemkem Ringhoffer získal i bývalou
vinici s usedlostí a letohrádkem, které
proměnil ve své zdejší sídlo.
Už v květnu 1852 získal Ringhoffer povolení od politických úřadů
k výstavbě areálu, se kterou ovšem
začal již v dubnu téhož roku. Záhy ale
narazil na protesty majitelů okolních
domů, kterým vadil jak případný
kouř z parních strojů, jenž by jim bral
výhled a zamořoval okolní vzduch, tak
hluk, „který vyžene nájemníky z našich domů a domy značně znehodnotí“. Stanovisko podpořili dalšími argumenty, nicméně Ringhoffer ve stavbě
pokračoval, a to navzdory hrozbám
státních úřadů pokutami a exekucí.
Dokonce byl vydán i příkaz četnictvu,
aby rozehnalo dělníky pracující na
stavbě. Podnikatel reagoval odvoláním
k soudu, ve kterém kladl důraz na
důležitost dokončení stavby továrního areálu s ohledem na dohodnuté
František II.
Ringhoffer, starosta
Smíchova v letech
1861–1865
Pohled
na smíchovský
výrobní areál
založený
Františkem II.
Ringhofferem