Pětka
září /2018
historie
1. československý prezident
Masaryk pobýval i na Smíchově
Koncem 70. let 19. století
zažívali Masaryk a jeho
manželka Charlotta finančně
nelehké období. Situace se
zlepšila až po přestěhování
z Vídně do Prahy, kde se stal
mimořádným profesorem.
– často největším – si zřídil pracovnu, kde trávil většinu aktivního dne.
Vedle knihovny se zde nacházel archiv
nazývaný „holubník“, kde shromažďoval i informace o svých politických
odpůrcích. Z knihovny na návštěvníka
shlížely busty antických filozofů –
Sokrata, Platóna a Aristotela.
Srdcem domova bývala u Masaryků jídelna, později salon. Zde se scházela celá rodina a trávila tu společně
volný čas zpěvem, hrami a vyprávěním. Jednalo se o nejreprezentativnější místnost, kde se přijímaly nedělní
návštěvy. Zdi zdobila díla Hanuše
Schwaigra, Masarykova přítele. Později přibyl obraz od Jožky Úprky nebo
Masarykův portrét od Maxe Švabinského. V rohu místnosti nemohl
chybět klavír. Charlotta byla hudebně
nadaná, milovala Smetanovy skladby
a ke hře na klavír vedla i své děti.
O
dva roky později mu navíc
jeden z jeho studentů odkázal
vysoké finanční obnosy.
Masaryk mohl splatit staré dluhy
a uvažoval i o výstavbě rodinného
domku na Vinohradech. Od této úvahy ale nakonec ustoupil a až do svého
zvolení prezidentem s rodinou obýval
nájemní byty.
Výhled na Petřín
V Praze a předměstích jich během
čtyř desítek let rodina vystřídala deset.
První z nich se nacházel na Smíchově.
Jednalo se o byt v novorenesančním
nájemním domě na tehdejší Karlově
třídě č. p. 22, dnešní Holečkova ulice
č. p. 419, kam se rodina přestěhovala
v září 1882. Okny na sever měla rodina výhled na svahy Petřína, zatímco
jižním směrem se nacházely zahrady
náležící ke klášteru jeptišek řádu
Srdce Ježíšova (Sacré Coeur de Jesus).
Alice Masaryková později vzpomínala, jak ji zaujaly postavy řádových
sester v zahradě.
Masarykovi bydleli ve třetím
patře a v bytě se nacházely tři pokoje,
předpokoj a kuchyně s „menší spíží“.
Poměrně velká rozloha bytu byla nutností. Masarykovi už tehdy měli dvě
děti, dceru Alici a syna Huberta, a budoucí první československý prezident
potřeboval klid na práci. Nechyběl ani
pokojík služebné, která údajně musela
být vždy evangelické konfese.
Na Smíchově žila rodina až do začátku roku 1884. Jakmile se finanční
situace zlepšila, Masarykovi si našli
lepší bydlení. Děti vzpomínaly, že byt
byl velmi temný, a stejné negativum v Čapkových Hovorech zmínil
i Masaryk sám: „Z toho byla nabídka,
abych šel do Prahy jako extraordinárius filosofie. Kvíčala i vídeňské
ministerstvo mně slíbili, že za tři
léta budu ordináriem; tož jsem šel.
Byt jsem si našel v Karlově ulici na
Smíchově; okna vedla do Kinského
zahrady, ale nepřišlo tam slunko;
brzo jsem se přestěhoval na Vinohra-
28
Tento dům v dnešní
Holečkově ulici
prezident Masaryk
obýval začátkem
80. let 19. století
dy, po krátkém pobytu v jiné ulici, do
Vlčkovy vily (…).“
Vždy čtyři místnosti
Úroveň bydlení často nebývala právě
ideální. Některé z následujících Masarykových bytů nedisponovaly vlastní
koupelnou, dokonce ani vodovodem,
takže se pro vodu muselo k pumpě,
jindy zase chyběla kuchyň. Světlo
zajišťovaly petrolejky. S rostoucím platem ale i tyto nepříjemnosti odezněly.
V polovině 90. let už měla rodina
nájemní byt v Thunovské ulici, kde
nechyběl vodovod a osvětlení zajišťoval plyn. Krušné chvilky tato novinka
uchystala tehdy již šestičlenné rodině
v roce 1905, kdy plyn během noci
začal unikat z poškozeného potrubí.
Rodinu zachránilo jedno z dětí, které
naštěstí otevřelo okna. Kdo ví, jak by
se jinak historie českých zemí odvíjela.
Byty vždy sestávaly ze čtyř místností. Z tohoto požadavku Masaryk
nikdy neslevil. V jednom z pokojů
Jedna sklenka na všechno
Jeden z návštěvníků později vzpomínal, že u Masaryků bylo „zařízení bytu
prosté, ale účelné, nábytek jednoduchý, ale ne úplně jednotný“. Přesto
jej překvapilo, že měli pouze jedny
sklenky, „obyčejné odlivky (…) a do
těch se nalévala káva, víno, voda a čaj“.
Dostáváme se tak k další oblasti odrážející Masarykův životní styl a tou je
kultura stravování.
Pokud víme, do restaurací chodíval
Masaryk velmi zřídka, a tak společné
obědy i večeře měly v rodině pevně
stanovený čas a řád. U dětí pěstoval
přísné stravovací návyky, takže často
zaznívaly povely „Lokty ze stolu! Jíst
– nehltat! Pořádně rozkrájet!“ nebo
námitky ohledně nevhodného oblečení. Jednou přišel starší syn ke stolu bez
límce a vázanky. „‚Co to, Herberte! Jdi
a vrať se oblečen – límec, manžety!‘
vyhrkl otec. Za chvíli byl Herbert zpět
– na krku měl sice škrobený límec
a na zápěstí manžety zavěšené na
provázku, zato košile a vesta chyběly.
Přísně na syna pohlédl, ale pohled
ho do té míry překvapil, že mu výtka
strnula na rtech, jež přešly v úsměv.“
Jedlo se skromně, ale o to větší
důraz se kladl na kvalitu. Masaryk
dbal i na střídmost. Vzdělaný člověk
podle něj musí přemýšlet o dietě a jídla má jíst tolik, aby ukojil přirozený
hlad. I podle některých jeho přátel byl
Masarykův vztah k jídlu téměř utilitární: potřeba jíst jej měla dokonce
obtěžovat.