Pětka

září /2018

historie

1. československý prezident

Masaryk pobýval i na Smíchově

Koncem 70. let 19. století

zažívali Masaryk a jeho

manželka Charlotta finančně

nelehké období. Situace se

zlepšila až po přestěhování

z Vídně do Prahy, kde se stal

mimořádným profesorem.

– často největším – si zřídil pracovnu, kde trávil většinu aktivního dne.

Vedle knihovny se zde nacházel archiv

nazývaný „holubník“, kde shromažďoval i informace o svých politických

odpůrcích. Z knihovny na návštěvníka

shlížely busty antických filozofů –

Sokrata, Platóna a Aristotela.

Srdcem domova bývala u Masaryků jídelna, později salon. Zde se scházela celá rodina a trávila tu společně

volný čas zpěvem, hrami a vyprávěním. Jednalo se o nejreprezentativnější místnost, kde se přijímaly nedělní

návštěvy. Zdi zdobila díla Hanuše

Schwaigra, Masarykova přítele. Později přibyl obraz od Jožky Úprky nebo

Masarykův portrét od Maxe Švabinského. V rohu místnosti nemohl

chybět klavír. Charlotta byla hudebně

nadaná, milovala Smetanovy skladby

a ke hře na klavír vedla i své děti.

O

 dva roky později mu navíc

jeden z jeho studentů odkázal

vysoké finanční obnosy.

Masaryk mohl splatit staré dluhy

a uvažoval i o výstavbě rodinného

domku na Vinohradech. Od této úvahy ale nakonec ustoupil a až do svého

zvolení prezidentem s rodinou obýval

nájemní byty.

Výhled na Petřín

V Praze a předměstích jich během

čtyř desítek let rodina vystřídala deset.

První z nich se nacházel na Smíchově.

Jednalo se o byt v novorenesančním

nájemním domě na tehdejší Karlově

třídě č. p. 22, dnešní Holečkova ulice

č. p. 419, kam se rodina přestěhovala

v září 1882. Okny na sever měla rodina výhled na svahy Petřína, zatímco

jižním směrem se nacházely zahrady

náležící ke klášteru jeptišek řádu

Srdce Ježíšova (Sacré Coeur de Jesus).

Alice Masaryková později vzpomínala, jak ji zaujaly postavy řádových

sester v zahradě.

Masarykovi bydleli ve třetím

patře a v bytě se nacházely tři pokoje,

předpokoj a kuchyně s „menší spíží“.

Poměrně velká rozloha bytu byla nutností. Masarykovi už tehdy měli dvě

děti, dceru Alici a syna Huberta, a budoucí první československý prezident

potřeboval klid na práci. Nechyběl ani

pokojík služebné, která údajně musela

být vždy evangelické konfese.

Na Smíchově žila rodina až do začátku roku 1884. Jakmile se finanční

situace zlepšila, Masarykovi si našli

lepší bydlení. Děti vzpomínaly, že byt

byl velmi temný, a stejné negativum v Čapkových Hovorech zmínil

i Masaryk sám: „Z toho byla nabídka,

abych šel do Prahy jako extraordinárius filosofie. Kvíčala i vídeňské

ministerstvo mně slíbili, že za tři

léta budu ordináriem; tož jsem šel.

Byt jsem si našel v Karlově ulici na

Smíchově; okna vedla do Kinského

zahrady, ale nepřišlo tam slunko;

brzo jsem se přestěhoval na Vinohra-

28

Tento dům v dnešní

Holečkově ulici

prezident Masaryk

obýval začátkem

80. let 19. století

dy, po krátkém pobytu v jiné ulici, do

Vlčkovy vily (…).“

Vždy čtyři místnosti

Úroveň bydlení často nebývala právě

ideální. Některé z následujících Masarykových bytů nedisponovaly vlastní

koupelnou, dokonce ani vodovodem,

takže se pro vodu muselo k pumpě,

jindy zase chyběla kuchyň. Světlo

zajišťovaly petrolejky. S rostoucím platem ale i tyto nepříjemnosti odezněly.

V polovině 90. let už měla rodina

nájemní byt v Thunovské ulici, kde

nechyběl vodovod a osvětlení zajišťoval plyn. Krušné chvilky tato novinka

uchystala tehdy již šestičlenné rodině

v roce 1905, kdy plyn během noci

začal unikat z poškozeného potrubí.

Rodinu zachránilo jedno z dětí, které

naštěstí otevřelo okna. Kdo ví, jak by

se jinak historie českých zemí odvíjela.

Byty vždy sestávaly ze čtyř místností. Z tohoto požadavku Masaryk

nikdy neslevil. V jednom z pokojů

Jedna sklenka na všechno

Jeden z návštěvníků později vzpomínal, že u Masaryků bylo „zařízení bytu

prosté, ale účelné, nábytek jednoduchý, ale ne úplně jednotný“. Přesto

jej překvapilo, že měli pouze jedny

sklenky, „obyčejné odlivky (…) a do

těch se nalévala káva, víno, voda a čaj“.

Dostáváme se tak k další oblasti odrážející Masarykův životní styl a tou je

kultura stravování.

Pokud víme, do restaurací chodíval

Masaryk velmi zřídka, a tak společné

obědy i večeře měly v rodině pevně

stanovený čas a řád. U dětí pěstoval

přísné stravovací návyky, takže často

zaznívaly povely „Lokty ze stolu! Jíst

– nehltat! Pořádně rozkrájet!“ nebo

námitky ohledně nevhodného oblečení. Jednou přišel starší syn ke stolu bez

límce a vázanky. „‚Co to, Herberte! Jdi

a vrať se oblečen – límec, manžety!‘

vyhrkl otec. Za chvíli byl Herbert zpět

– na krku měl sice škrobený límec

a na zápěstí manžety zavěšené na

provázku, zato košile a vesta chyběly.

Přísně na syna pohlédl, ale pohled

ho do té míry překvapil, že mu výtka

strnula na rtech, jež přešly v úsměv.“

Jedlo se skromně, ale o to větší

důraz se kladl na kvalitu. Masaryk

dbal i na střídmost. Vzdělaný člověk

podle něj musí přemýšlet o dietě a jídla má jíst tolik, aby ukojil přirozený

hlad. I podle některých jeho přátel byl

Masarykův vztah k jídlu téměř utilitární: potřeba jíst jej měla dokonce

obtěžovat.