Pětka
ÚNOR /2020
HISTORIE
KŘESŤANSTVÍ
Československá církev vznikla
před 100 lety na Smíchově
Vznik samostatného
Československa v říjnu
roku 1918 představoval
důležitý mezník v životech
značné části obyvatelstva,
ať už se jednalo o rovinu
hospodářskou, kulturní,
nebo politickou. Událost
někteří přijali s nekritickým
nadšením, s očekáváním
lepší budoucnosti
a s nadějemi v obnovu
společnosti zdrcené ničivým
válečným konfliktem.
R
adost obyvatel z uzavření
míru se odbojovým elitám
podařilo využít a přenést
ji také na projekt samostatného
státu, budovaného na troskách
rozpadající se monarchie. Byla
to jedinečná šance k revizi
hodnotových a mocenských
pozic nejen v politické aréně, ale
i v dalších oblastech společenského života. Ústřední roli měly
sehrát demokratické principy,
v jejichž jménu bylo přijato
republikánské zřízení, poměrný
volební systém nebo rozšíření
volebního práva. Demokracie
vstupovala i do hospodářských
poměrů. Došlo k majetkovým
přesunům, jejichž vrcholem
se stala pozemková reforma.
Obecně tehdy nastalo období
přející radikálním změnám, a tak
kulminovaly rovněž snahy zavést
demokratické myšlenky do jedné
z nejstarších institucí působících
v Čechách – katolické církve.
Neúspěch této iniciativy pak vedl
Národní dům dalo vedení města Smíchova postavit začátkem 20. století pro účely společenských a kulturních akcí
k založení nové církve a tento akt
se odehrál na území páté městské
části.
Sílící volání po reformách
Institut náboženské svobody
u nás nebyl ničím novým. Zaveden byl už v časech monarchie, nicméně výrazná většina
duchovních i laiků zůstala věrna
katolické církvi. S koncem
19. století ovšem mezi katolickým klérem zesílilo volání po
reformách. Tito reformisté se
sdružovali v Zemské jednotě
katolického duchovenstva založené v roce 1902, která ale byla
úřady už po pěti letech působení
Ačkoli většina obyvatel zůstávala v katolické
církvi, politické elity včetně prezidenta Masaryka
tomuto náboženskému směru příliš nepřály.
28
zrušena. Znovuobnovit spolek
se podařilo teprve 28. října 1918
a značná část duchovních vyjádřila loajalitu vznikajícímu státu.
Členy spolku se stalo 90 procent
duchovních a za předsedu si
zvolili faráře a slavného literáta
Jindřicha Šimona Baara. Své
reformní požadavky zveřejnili
v programu zvaném Obnova
církve katolické v Československé republice. Patřilo k nim mj.
také zřízení církevní samosprávy
(volba církevních představitelů),
zavedení československé liturgie
nebo dobrovolnost celibátu.
Vrcholem aktivit se stala diplomatická jednání v Římě, jejichž
součástí byla i audience u papeže
Benedikta XV. Ta trvala půl
hodiny a hlava katolické církve
svolila k požadavku zavedení
češtiny při církevních obřadech.
Ostatní body ale zůstaly pro
problematičnost nevyřešeny.
Čeština v liturgii
Neúspěch mise vedl k rozporům
v jednotě, kde se proti umír-
něným klerikům zformovalo
radikální křídlo sdružené v tzv.
Ohnisku a usilující „... o realizaci
církevních reforem až k jejich
úplnému provedení“. Přívržencem této frakce byl i Karel Farský
(1880–1927), učitel náboženství,
který v polovině září 1919 zorganizoval schůzi v Národním domě
na Smíchově, kde došlo k ustavení Klubu reformních kněží,
jehož se Farský stal předsedou.
Krátce nato byl na arcibiskupský
stolec dosazen kritik radikálního
křídla, konzervativně smýšlející
duchovní František Kordač. Ten
si dal Farského předvolat a apeloval na obnovu církevní disciplíny
u členů sdružených v Klubu,
čímž reformisty podnítil k vážnějším úvahám o definitivním
rozkolu a o vytvoření samostatné
církve, přestože trvaly značné
obavy z nejisté reakce veřejnosti
i většiny duchovních. Odvahu
rozkolníkům dodaly až tzv. české
Vánoce 1919. Tehdy stoupenci
radikálního kurzu v některých
chrámech svévolně zaváděli