Pětka

ÚNOR /2020

HISTORIE

KŘESŤANSTVÍ

Československá církev vznikla

před 100 lety na Smíchově

Vznik samostatného

Československa v říjnu

roku 1918 představoval

důležitý mezník v životech

značné části obyvatelstva,

ať už se jednalo o rovinu

hospodářskou, kulturní,

nebo politickou. Událost

někteří přijali s nekritickým

nadšením, s očekáváním

lepší budoucnosti

a s nadějemi v obnovu

společnosti zdrcené ničivým

válečným konfliktem.

R

adost obyvatel z uzavření

míru se odbojovým elitám

podařilo využít a přenést

ji také na projekt samostatného

státu, budovaného na troskách

rozpadající se monarchie. Byla

to jedinečná šance k revizi

hodnotových a mocenských

pozic nejen v politické aréně, ale

i v dalších oblastech společenského života. Ústřední roli měly

sehrát demokratické principy,

v jejichž jménu bylo přijato

republikánské zřízení, poměrný

volební systém nebo rozšíření

volebního práva. Demokracie

vstupovala i do hospodářských

poměrů. Došlo k majetkovým

přesunům, jejichž vrcholem

se stala pozemková reforma.

Obecně tehdy nastalo období

přející radikálním změnám, a tak

kulminovaly rovněž snahy zavést

demokratické myšlenky do jedné

z nejstarších institucí působících

v Čechách – katolické církve.

Neúspěch této iniciativy pak vedl

Národní dům dalo vedení města Smíchova postavit začátkem 20. století pro účely společenských a kulturních akcí

k založení nové církve a tento akt

se odehrál na území páté městské

části.

Sílící volání po reformách

Institut náboženské svobody

u nás nebyl ničím novým. Zaveden byl už v časech monarchie, nicméně výrazná většina

duchovních i laiků zůstala věrna

katolické církvi. S koncem

19. století ovšem mezi katolickým klérem zesílilo volání po

reformách. Tito reformisté se

sdružovali v Zemské jednotě

katolického duchovenstva založené v roce 1902, která ale byla

úřady už po pěti letech působení

Ačkoli většina obyvatel zůstávala v katolické

církvi, politické elity včetně prezidenta Masaryka

tomuto náboženskému směru příliš nepřály.

28

zrušena. Znovuobnovit spolek

se podařilo teprve 28. října 1918

a značná část duchovních vyjádřila loajalitu vznikajícímu státu.

Členy spolku se stalo 90 procent

duchovních a za předsedu si

zvolili faráře a slavného literáta

Jindřicha Šimona Baara. Své

reformní požadavky zveřejnili

v programu zvaném Obnova

církve katolické v Československé republice. Patřilo k nim mj.

také zřízení církevní samosprávy

(volba církevních představitelů),

zavedení československé liturgie

nebo dobrovolnost celibátu.

Vrcholem aktivit se stala diplomatická jednání v Římě, jejichž

součástí byla i audience u papeže

Benedikta XV. Ta trvala půl

hodiny a hlava katolické církve

svolila k požadavku zavedení

češtiny při církevních obřadech.

Ostatní body ale zůstaly pro

problematičnost nevyřešeny.

Čeština v liturgii

Neúspěch mise vedl k rozporům

v jednotě, kde se proti umír-

něným klerikům zformovalo

radikální křídlo sdružené v tzv.

Ohnisku a usilující „... o realizaci

církevních reforem až k jejich

úplnému provedení“. Přívržencem této frakce byl i Karel Farský

(1880–1927), učitel náboženství,

který v polovině září 1919 zorganizoval schůzi v Národním domě

na Smíchově, kde došlo k ustavení Klubu reformních kněží,

jehož se Farský stal předsedou.

Krátce nato byl na arcibiskupský

stolec dosazen kritik radikálního

křídla, konzervativně smýšlející

duchovní František Kordač. Ten

si dal Farského předvolat a apeloval na obnovu církevní disciplíny

u členů sdružených v Klubu,

čímž reformisty podnítil k vážnějším úvahám o definitivním

rozkolu a o vytvoření samostatné

církve, přestože trvaly značné

obavy z nejisté reakce veřejnosti

i většiny duchovních. Odvahu

rozkolníkům dodaly až tzv. české

Vánoce 1919. Tehdy stoupenci

radikálního kurzu v některých

chrámech svévolně zaváděli