Pětka
ZÁŘÍ /2022
HISTORIE
19. STOLETÍ
Smíchovská „falšovna“ bankocetlí
„Mír přináší bohatství,
bohatství zpupnost, zpupnost
válku, válka chudobu, chudoba
pokoru a pokora přináší
mír.“ Tak zní slavné přísloví
poukazující na cyklické střídání
konfliktu a míru, let chudoby
a blahobytu. Podobně jako
dnes, také počátkem 19.
století obyvatelé českých zemí
s hrůzou sledovali zprávy
o válečném běsnění, jež tvrdě
dopadalo na hospodářskou
situaci státu, a mnohé uvrhlo
do víru bídy a chudoby. Někteří
přijali rány osudu s trpělivostí
a křesťanskou pokorou, jiní
se snažili nepřízni vzdorovat
porušováním platných zákonů.
A
právě k posledně jmenovaným
patřili také příslušníci rodin
Dietrichových a Ferderových
ze Smíchova, jejichž příběh si díky
dochovaným pramenům můžeme
přiblížit.
Psal se 19. červenec 1802 a prostranství před barokizovaným kostelíkem sv. Filipa a Jakuba, jenž kdysi
stával na Arbesově náměstní, zaplnil
dav svatebčanů. Sliby věčné lásky
a věrnosti si tehdy před Bohem slíbili
pětadvacetiletý koželužský tovaryš
Martin Ferder a jeho snoubenka
Anna. Za svědky jim šli hodinář Jakub
Mager a jistý Josef Dietrich, Martinův
blízký přítel. Oba mladíky tehdy pojilo
společné tajemství, jehož prozrazení
by pro oba mělo tragické následky.
Zatím se ale zdálo, že je jim štěstěna
nakloněna. Dva roky po svatbě se
Ferderovým narodila dceruška pojmenovaná po mamince Anička. Společně
obývali podlouhlý domek na Smíchově, v úzké uličce v blízkosti hostince
U Dělového kříže. Právě zajištění
střechy nad hlavou se stalo Martinovým splněným snem, k němuž mu
dopomohlo ilegální podnikání jeho
přítele Dietricha.
Kolky i bankovky
Josef Dietrich pocházel z Brna a po
absolvování čtyř tříd gymnázia se stal
rytcem forem, čímž získal jedinečné
řemeslné schopnosti uplatnitelné při
své budoucí kariéře padělatele. Tu
zahájil nejprve falšováním kolkovaných
papírů, ale ještě lukrativnější oblastí
bylo padělání bankovek. Banko-
26
Vyobrazení
popravy padělatele
bankocetlí
z prvního
desetiletí
19. století
Záznam o sňatku
Martina Ferdera
nalezený
ve smíchovské
matrice
cetle, tedy lístky Vídeňské městské
banky (Wiener-Stadt-Banco-Zettel),
se v habsburské monarchii emitovaly poprvé v roce 1762, přičemž jen
v rámci čtvrté emise z let 1796 až 1800
zaplavily dědičné země papírové peníze
v hodnotě přesahující 141 milionů
zlatých. „Všude jen samé bankocedule
se tržily a k spatření byly,“ stěžoval si
tehdy písmák František Vavák, „což
ovšem všemu lidu působilo těžkost,
neb žádný nechtěl za ty bankocedule
drobné peníze dávati. Pravím Vám potomci, jestliže toho nezkusíte, jaká jest
to bída, neuvěříte. Cokoli kdo prodal,
jen samé bankocedule utržil, a pakli je
vzíti nechtěl, přestal prodej i koupě,“
varoval budoucí generace před nekrytou papírovou měnou. Stát navíc zrušil
směnu bankocetlí u bank za kovové
peníze a roku 1800 obyvatelstvu přikázal přijímat bankovky jako zákonem
předepsané platidlo. Právě to hrálo do
karet i smíchovským padělatelům.